30.1.2024

úterý

příjem do nemocnice k hysterektomii (odstranění dělohy a vaječníků).

Pokoj č.3, jsem sama, televiza mě nebaví, na mobilu cinká jedna zpráva za druhou, tolik lidí na mě myslí, vyjadřují mi podporu, modlí se za mě.


 

Volá Danka Trachtulcová, má noční na interně a staví se za mnou před službou.

Jede kvůli mně dřív autobusem, doma má tři malé děti, manželova tatínka a ještě myslí i na mě.

Její mamka Danka Vašulková mi píše krásnou sms, kterou zakončuje:

„….omlouvám se za chyby, ale před Tebou se za nic nestydím.“

Zasáhne mě to. 

Tak silné může být přátelství.

Před lety k nám přišla na první modlitbu matek a omluvila se, že jsme moc chytré, že se s nama modlit nemože a přinesla flašku burčáku. A už víc jak 25 let se s námi modlí společně s dcerou Dankou i se svojí 80-tiletou maminkou.


 

A Renatka Prokopenková píše, sestřička od p.doktorky Valentové, kamarádka moja, další kamarádky Dáška, Lenka, Maruška, mamka moja a Kopretinky a betačtenářky Anežka a Liduška posílají přes messenger videa, předčítají z knížky Haliny Pawlowské kapitolky z knížky Rande, mně pro potěšení.


 

A moje dcery milované napsaly a volá můj muž, který mně řekne, že mě má rád a to on zas tak často neříká.

Spíš říká: kdo tak blbě naskládál myčku?

On si potrpí na pořádek, tak ho dost vytáčí moje flegmatická povaha, ale já mu to průběžně odpouštím.


 

 

P.Ladislav nás učil obětovat, proměňovat - když vám někdo třeba ve zlosti řekne něco zraňujícího, v duchu pošlete tuto svoji bolest do nebe jako modlitbu a obětujte ji za něho…..proměňujte to zranění na požehnání.


 

Přijde sestra a ptá se mě, jestli sem se holila.

V první chvíli nechápu a pomyslím si: Šak nejsu chlap!

„Chcete sama? Dám vám holítko.“

Vzápětí mně to dojde. Já si neholím ani nohy, sestřičko!

Ležím na koze, sestra si u toho chce eště vykládat:

„Tak nám něco řekněte, paní Ilčíková!“zašveholí.

O čem jí tak mám vykládat, když ju ani neznám, O červenej Karkulce??

Ptá se, kolik mám děcek.

Než řeknu tři, už je to hotové.


 

Pak mám jít do koupelny na klystýr.

Doufám, že se nezeptá, jestli si ho nechcu dat sama.

Podává mně kastrolek s hadičkou a mně zatrne.

„Enom to podržte chvílu, zatahnu oponu,“ uklidní mě.

„Hollywoodské hvězdy za to platí drahý peníz, vy to u nás máte v ceně,“ zařve na půl oddělení.

Dělám, že mě to pobavilo.

„Povolte, zatněte, vydržte!“ komentuje hlasitě fáze klystýru podle toho, co mám dělat.

Su smířená se vším.

„Bude teho litr!“ hlaholí sestra.

Člověk by nevěřil, kolik to je vody,

ten litr.

Pomalými krůčky jdu na pokoj k záchodu.


 

Na oběd je polévka a pak už mi dovolí jen pít.

Večer načítám zase já Kopretinkám pár myšlenek z knížky „Žongler“ od Karla Lovaše.


 

Přijde lékařka, jestli prý chci před zítřejším zákrokem něco vědět…...čekám, že mně prozradí nějaký drb, ale ona čeká, jestli mám nějaké otázky.

Mě jenom zajímá, jestli přes to sádlo na břichu mně najdů tů dělohu?

Prý ať sa nebojím.

Tak jsem sa nebála.

Večer růženec, modlím se s audionahrávkou, co mně poslala Johy, když nás při společné modlitbě nahrávala před pár dny v lese.

Všecko jsem svěřila do rukou Božích.

Jsem klidná. V neděli jsem se vyzpovídala a o.Pavel mi udělil pomazání nemocných a speciální požehnání .

Přineslo mi to klid před operací, spím jak Budulínek.

 


 

 

31.1.

středa

Pohladila jsem si břicho, kde mám ještě pár hodin dělohu, ve které jsem odnosila tři dcery.

Poděkovala jsem za to.


 

P. MUDr. Ladislav Kubíček napsal v knížce „Život největší umělecké dílo“:

„Kde bere děloha-sval-sílu k vytlačení dítěte na svět, když nikdy v životě tento sval nepracoval a devět měsíců se jen roztahoval?!

Stačí nám vysvětlení: to je příroda, to je normální?!

Vždyť to musí přemýšlejícího člověka srazit k zemi k pokornému úžasu.“

„Dnešní člověk neumí žasnou a děkovat!“ Chesterton


 

Navlékám punčochy proti trombóze.

 

9.15

Vezou mě na posteli dlouhou chodbou a já zas vidím ty světla na stropě, které vypadají úplně jinak, když je člověk vidí ze spodu, vleže, z postele a když ví, že na konci chodby je operační sál.


 

Celý operační tým je sehraný, působí klidně, lehám na operační stůl, anesteziolog se mi představuje a krátce vysvětluje, co bude, přivazují mi nohy, do ruky kapačku, na ústa masku a už se se mnou všechno zatočí a propadám se do bezvědomí.

Přes dvě hodiny jsem v narkóze na operačním sále, kde mně laparoskopicky odstraňují dělohu a vaječníky.


 

11.45

Probouzejí mě a já ještě částečně ve sladkém bezvědomí kývám, že žiju a zase ta světla na chodbě, teď rozostřená, jedu na JIP.


 

Tam mě uvazují a strkají hadičky s kyslíkem do nosu, na ruce měřič tlaku, kapačky, ekg, oxymetr na prst, vývod z močového měchýře.

Spím, vnímám jen slabě, nejsem ještě schopná ani zavolat domů.


 

Dostávám se k sobě až kolem 18.00.

Na JIP jsme tu noc dvě.

Paní volá manželovi, kde ji všude bolí, myslím, že si trošku aj vymýšlá, dělá jí dobře, jak ji manžel lituje.

Já jsem napsala pár sms, že žiju a začala si uvědomovat, jak jsem uvázaná, ležím, jak lata, abych s ničím nepohla.

V noci jsem sa asi pohla. Přístroj pípá. Sestra hned přišla a opravila mi šňůry na ekg. Za chvíli pípám zas. Tentokrát nějak blbě naměřený tlak – každou hodinu se mi na ruce nafoukne manžeta na měření tlaku.

Pak už pípala jenom susedka.

Bojím se pohnút, ať tú sestru nenaseru, i když mně říkala, že mám aspoň nohama občas zahýbat.


 

Nad ránem ucítím, že mám pod sebou mokro. Nevím kolik je přesně hodin, tak čekám, až zas začne někdo pípat a pak jí řeknu, že mám problém.

Zbytečně ju volat nebudu. Ale jak na sviňu nikdo nepípá.


 

Po hodině zmáčnu zvonek, přivolám sestru. Mám pod sebou Jarohněvický rybník a sestra, ač mě nabádala, že sa mám hýbat teď přísně poznamená: „To sa nesmíte tak vrtět! Vy ste ale vrťalena!“

To je úcta k paní ředitelce, panečku!


 

Vymění podložku, pokrývku a prý za chvilku přijde sanitářka, tak to pak převleče.


 

Myslela jsem, že jsem si nějak vyrvala cévku z močového měchýře, ale ta sestra pak sdělí kolegyni, že tu cévku na sále špatně připojili a ona se v noci rozpojila, jak sem sa vrtěla.


 

Vzpomenu si na to, jak se občas některé dítě ve školce při odpoledním spánku počurá, jak je z toho většinou nešťastné, jak je uklidňuju, převlékám a pohládnu po líčku, že se nic neděje.

 

Tak ode dneška je pohladím ještě i po druhém líčku, ať si z toho nic nedělají. Všecko se dá spravit.


Jinak všechny sestry i sanitářky jsou ochotné vstřícné laskavé a této jsem tu malou nervozitu i tu „vrťalenu“ hned odpustila.


 

1.únor

čtvrtek

Ráno přivezli na JIP čerstvou maminku po císařském řezu.

My dvě můžeme už vstát, zavěsí nám pytlík na moč za výstřih noční košile a máme se projít.

Vyčistím si zuby, opláchnu si tvář a zase na lůžko, zase zapojit na přístroje.


 

Mladá maminka ani nedutá. Přinášejí jí na kojení dceru Miu. 

Hlásek miminka všechny rozněžní.

Děkuju, že jsem tu radost z novorozeného miminka mohla zažít 3x!!!

Dá-li Pán Bůh i my budeme za pár měsíců slyšet hlásek naší první vnučky Natálky.


Pak zas krátká procházka po JIP s pytlíkem na hrudi.

Maminka se nesměle zeptá sestřičky, jestli může jít v porodnici na nadstandard pokoj, jestli je volný.

Pomyslím si: Děvčico, toto je život.…..ale rozumím.

Celý den je na JIP podivné ticho, nikomu se nechce mluvit.

Na oběd polévka a jogurt.

Z operačního sálu přivezli starší paní, už jsme na JIP čtyři.

Jen co se trochu zmátoří z narkózy, ptá se sestry, kdy bude moct jezdit na kole a kdy jí zdělajů ten kolík z prstu, že se jí to nelíbí.


Babce se prý nechce spat. To se divím, já jsem první den na JIP prospala až do večera.

Jen babku přivážů, v ten moment spí jak zabitá.

A chrápe tak, že se na vedlejší budově lúpe omítka.

Slyším ju aj přes sluchátka.

Babce zvoní mobil. Zmateně ho hledá a přes hadičky a šňůry od ekg se k němu nemůže dostat.

„Půl roku si na mě nikdo nevzpomene a teď mám 100 zmeškaných hovorů! Dám si tam letadlo.“

Podivaj sa na babku. Kdo by řekl, že umí přepínat režim v mobilu.


 

Píšu bratrovi Stanikovi, dnes je mu 54.


 

Druhá noc na JIP je trochu veselejší, i když pořád nepohodlná, člověk se málem bál usnout, aby se nevhodně nepohnul. Léky od bolesti odmítám, nic mě díky Bohu nebolí.

Myslím na taťku i všechny připoutané k nemocničnímu lůžku, všechny dlouhodobě nemocné, kteří jsou odkázaní na pomoc druhých. Já toho mám dost za pár hodin, někdo leží léta…


 

2.únor

pátek

Ráno potřebují na JIP místo, tak se vůbec nebráním, když mě dávají na běžný pokoj.

Sprcha! Jaké blaho.

 

Na oběd polévka a mleté maso.

Spím celé odpoledne.

Volám si s mužem.

Večeře

V jídelně si beru talířek označený číslem dva a jdu ke stolu, když uslyším zvýšený hlas:

„Vraťte to, to néni vaše!“

Otáčím se, jestli je to na mě. 

Je. 

Sanitářka mi bere talířek.

“Nebojte, šak já jsem do toho eště nekúsla,“ usměju se na nervózní sanitářku.

Těhotná mamina se mému vtipu zasměje tak, že si málem cvrkne plodové vody.

Sanitářka zmateně přerovnává talířky na vozíku podle čísel – jiné jídlo mají ženy po pobytu na JIP, jiné cukrovkářky, jiné těhotné atd.

Problém má i žena za mnou, vzala si jiné číslo a sanitářka sa nervozně směje:

„Nezlobte sa, já su od rána zmatená, myslela jsem, že je dnes pátek.“ 


 

Ale dnes JE pátek!


 

Jíme a věříme, že jíme svoje jídlo, dobrá nálada probublává.

Večer mě pošle pozvánku na on-line adoraci do Dolních Bojanovic Anežka. 

Najdu na youtube, dávám si sluchátka a jsem tam.

Nádherné zpěvy, nádherná slova, velmi občerstvující, děkuju za úspěšnou operaci!


 „Vejdi, Pane, do nepořádku našeho srdce, do zmatku, do pochybností, do hříšnosti, do strachů. Dotkni se, obejmi, uzdrav, osvoboď! Díky za naše nemocné, staré, kteří dotují naši farnost svými modlitbami, utrpením, obětí…...za všechny vyslyšené modlitby, zvláště za ty, za které jsme Ti zapomněli poděkovat…..“


 

3. únor

sobota

Ráno se ozve z rozhlasu:

„Snídaně! Přijďte si pro jídlo!“


 

Chvílu čekám, protože jsem sa včera valila moc rychlo a byla jsem u jídla první.

Na pokoj mi přivezou starší paní.

Dáváme se do řeči a je to celkem příjemné.

Navečer větrám, a když zavírám okno vidím, že u vchodu na gynekologii zastavilo luxusní auto. 

Vychází muž a mladá žena.

Za pár minut veze sestra mladou ženu na vozíku na příjem, na pokoj, žena má dlouhé černé vlasy přes obličej, drží si hlavu v dlaních a trhavě pláče.

Asi přišla o miminko. 

Myslím na všechny ženy, které prožily tuto bolest.


Volá mně Danka a dost nahlas mluví. Ujišťuje mě, že se modlí a jak všechno zvládnu a Pán Bůh mně určitě pomůže.

Babka natahuje uši, hovor slyší a ožije: 

„Vy patříte do nejakého náboženského spolku?“

Říkám jí o Modlitbách matek.

„Já jsem se zařekla, že do kostela už nikdy nevkročím.“

Mlčím.

„Manžel podnikal, měli jsme se dobře a pak mě po 22 letech manželství opustil…..děti byly už dospělé, synovi bylo 20, dceři 22, mně bylo 42 let. Chlap se zamiloval do mladší a odešel. Můj syn ho od té doby nenávidí.“

Mlčela jsem.

„A farář v našej dědině proti mně kázál, jak sem to měla zvládnút, připadala jsme si jak prašivá, tolik jsem měla starostí, najít si práci, dostat se z těžké situace po rozvodu……. A on na mě útočil před celů dědinů. Už je to dávno, ale nevkročím tam,“ říká pevně.

 

Nesoudím. Nikoho.

Dala jsem jí knížku o svém životě. 

Vzala jsem si jednu do nemocnice a teď jsem věděla, že ji mám dát právě jí.


 

4.únor

neděle

Nemám bolesti, výsledky vyšetření krve i moči mám v pořádku, propouštějí mě z nemocnice a můj muž pro mě přijede a doma mi upeče vynikající hruškový koláč s piniovýma oříškama a já děkuju Bohu za to, že operace dopadla dobře a mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi, modlí se a myslí na mě.

 

 

A děti ze školky mi posílají krásné malované přání.

DĚKUJU.


 


 


„…..nejlepší terapií pro nemocné je nabídnout jim naši lásku a společenství, navzdory tempu našeho vlastního zběsilého života." 


 

...náš život má dosáhnout naplnění prostřednictvím sítě vztahů, přátelství a lásky, a to jak té dávané, tak té přijímané.“


 

„….byli jsme stvořeni, abychom byli spolu, ne sami." 


 

... samota a izolace způsobuje, že nám uniká smysl našeho života. Bere nám radost z lásky a způsobuje tísnivý pocit osamělosti ve všech rozhodujících životních etapách." 


 

Papež proto vyzývá všechny, aby po vzoru milosrdného Samaritána (Lk 10,25-37) nabídli soucitnou a láskyplnou blízkost nemocným. 

Pečovat o nemocné tedy znamená především pečovat o jejich vztahy…"

papež František