Za vše, co bylo, DĚKUJI, všemu, co bude, ANO

Potřebovala jsem tu dovolenou jako sůl. 

Celý uplynulý školní rok byl pro mě velmi náročný. Věděla jsem, že musíme odjet, jedno kam. 

Manžel chtěl do Řecka a já jsem chtěla odlet z Brna. 

A tak jsme 13.července 2023 odlétali na řecký ostrov Kréta.

Z letiště Heraklion jsme jeli asi 20 minut k našemu hotelu Kalia Beach.

All Inclusive, pár metrů od písčité pláže. Deset dní. 

Žádné výlety do okolí, jen moře, bazén u hotelu, knížka a jídlo.

V 11.00 otevírali u hotelového bazénu bar. 

Manžel si tam zašel na drink, mně přinesl vinný střik a tak jsme si užívali letní dovolené.

Seznámili jsme se s veselou partou žen z Krnova a u baru se manžel začal bavit s nějakýma Pražákama.

Sympatická dvojice nás i v dalších dnech zdravila a jednou jsme se společně sešli v bazénu.

„Dobrý den, já jsem Pavel,“ řekl jeden, „já Petr,“ dodal druhý.

„Jééééé, já mám bráchy Petra a Pavla,“ spontánně jsem odpověděla.

„Já jsem radši tady v bazénu, neumím moc plavat, tak se mi do moře moc nechce,“ řekl Petr.

„Jééé, já taky moc neplavu, jen kde dostanu na dno, trauma z dětství,“ odpověděla jsem.

A hned jsme měli téma hovoru. 

Petr ještě přidal, že se bojí v letadle a já že v letadle ne, ale nerada jezdím autem. 

Pak jsme mluvili o tom, kde jsme všude cestovali a čas příjemně plynul.

Později se náš hovor stal důvěrnějším.

„Rádi vzpomínáme na Řím, chtěl bych ho vidět ještě jednou a vzít tam svoji maminku,“ svěřil se Petr a pokračoval: „V Římě mě Pavel požádal o ruku….“

S manželem jsme se na sebe nenápadně překvapeně podívali. 

V dalších dnech jsme se vždycky s Petrem a Pavlem pozdravili u jídla, u moře i u baru a občas něco prohodili, byli slušní, sympatičtí a měli jsme si o čem povídat.

Nebavili se jen s námi, ovládali němčinu i angličtinu, tak bez problémů komunikovali s dalšími lidmi.

Blížil se den odjezdu. Kluci odjížděli o pár dní dřív, než my.

Večer před jejich odjezdem mě něco napadlo. 

Vždycky si na cesty beru s sebou růženec. 

Tentokrát jsem si nevím proč vzala ten ze santalového dřeva v průsvitné krabičce s obrázkem Panny Marie a obrázkem Říma.

Petr chce vzít maminku do Říma a tak mi to sepnulo – dám jim ten můj růženec.

Hned jsem to řekla mužovi, ten převrátil oči a řekl, že to teda není moc dobrý nápad a já jsem uznala, že by to bylo asi fakt trapné. 

Ale nedalo mně to a ptala jsem se Ducha sv.: 

„Vycházím z toho, že nás Bůh miluje a Ježíš umřel i za tyto dva kluky. Jestli jim to mám nějak říct a darovat jim růženec, tak mně to nějak dej vědět. Díky předem.“

Poslední večer jsme seděli venku u nasvíceného bazénu, u baru v hotelovém komplexu a mluvili o všem možném. Většinou o blbostech.

V tašce jsem měla krabičku s růžencem a stále nevěděla, jestli to mám udělat. 

10 minut do odjezdu autobusu, který měl naše nové přátele odvézt na letiště.

Sáhla jsem do tašky pro krabičku s růžencem a můj manžel ztuhl. Tušil, co bude.

Z baru se k nám linula hlasitá hudba, všude plno světel a lidí, horký letní večer a v tom všem jsem náš hovor zavedla úplně jiným směrem. 

„Hoši, chtěla bych vám něco důležitého říct,“ začala jsem nesměle.

„Jsme věřící. Denně se s manželem modlíme růženec za naše tři holky.“

Oba zpozorněli, ani se nepohnuli a čekali co přijde.

„Prosíme pro ně za lásku, pokoj, radost, za zdraví, aby se správně rozhodovaly, zkrátka požehnání do jejich života, světlo na jejich cestu.“

Viseli mi na rtech. Všimla jsem si, jak se jim lesknou oči a přemáhají dojetí. 

To mě povzbudilo mluvit dál.

„Modlíme se nejen za naše děti, vkládáme do naší modlitby i naše přátele, také nepřátele, všechny, kterým chceme vyprosit Boží požehnání.“

Teď už dojetí neskrývali.

„Já bych mohla být vaše maminka,“ usmála jsme se na nich a pokračovala, „ode dneška vkládáme do modlitby i vás dva a jestli neodmítnete, chceme vám darovat tento růženec, abyste na to pamatovali a abyste mysleli na svůj sen se do Říma ještě podívat.“

Chvíli nebyli schopni slova. Pak se ten větší zvedl a děkoval mi. 

Objal mě a řekl, že je velice překvapený a nesmírně si našeho dárku váží.

Ten druhý byl podobně vyveden z míry, poděkoval a také jsme se objali. 

Dala jsem jim křížky na čelo a ujistila je o modlitbách za ně.

Byla to neobyčejně silná chvíle. 

Zamávali jsme si a ještě z autobusu nám napsali, jak moc to pro ně znamenalo.

Abych pravdu řekla, nečekala jsme tak vřelou reakci. Byla jsme připravená třeba i na pobavený úsměv, trapnou chvilku....

V noci nám pípla sms, že už přistáli v Praze a opět slova díků.

Za pár dní, když jsme se vraceli t dovolené my s manželem, přistáli jsme v Brně, napsali nám: 

„Sedli jsme si spolu, drželi růženec od vás a modlili jsme se, ať máte šťastnou cestu. Těšíme se na shledání. Moc vám děkujeme.“

Co mi tento neobvyklý zážitek dal?

Když se bude kdykoliv mluvit o LGBT lidech, vždycky si představím ty dva kluky.

Kdo jsem já, abych soudila…

Duchovní podoba života člověka je určována láskou, která nakonec zůstává „kritériem konečného rozhodnutí ohledně hodnoty nebo bezcennosti určitého lidského života“.

Ale někteří věřící si myslí, že jejich velikost spočívá v tom, že vnucují své ideologie druhým, že násilně obhajují pravdu nebo že urputně dávají najevo sílu. Každý z nás, věřících, musí uznat, že na prvním místě je láska: láska nesmí být nikdy vystavena ohrožení a největším nebezpečím je, když nemilujeme (srov. 1 Kor 13,1-13).

(Fratelli tutti, 91)

„K Bohu existuje tolik cest, kolik je lidí, a každý může dát něco vzácného.“ Benedikt XVI.

„...zout si sandály z nohou před posvátnou půdou toho druhého…“

Otázka budoucnosti misií netkví v tom, jak dostaneme lidi do naší církve a do našeho společenství. Mnohem více jde o to, zda jsme připravení udělat krok ven k lidem – z "chrámu“  na "nádvoří pohanů.“

Každý člověk bez výjimky má místo v Božím srdci!