Za vše, co bylo, DĚKUJI, všemu, co bude, ANO

Kopec sv. Antonína nad Blatnicí.

Čím jsem starší, tím víc je mi toto vzácné místo drahé. Voní vzpomínkami. Na dětství, poutě, kroje, barevná cukrová lízátka, kvašáky i perníková srdce, vzpomínky na omamnou vůni lip a akátů.

V červnu, když v dubňanském lese zavoní akáty, vzpomínky vždycky zaletí na Antonínek.

Moje babička Anežka Míšková mi jako dítěti poutavě vyprávěla příběh o kněžně z nedalekého zámku (původem z Itálie), která prosila za uzdravení svého slepého chlapečka. Ze své země si přivezla hlubokou úctu k sv. Antonínu Paduánskému. Právě jeho vroucně prosila o přímluvu. Z vděčnosti za vyslyšení prosby pak dala postavit kapli na Blatnické hoře.

Babička a její sestry Anna a Fany se v kapli staraly o květinovou výzdobu. Ráda vzpomínala na P. Šuránka. Popsala mi v deníčku, jak se s tímto vzácným knězem seznámila. Psala také o starodávné studánce na Antonínku, na které bylo za jejího mládí plno nápisů: např. „Bože, ochraňuj mně mého milého na vojně.“ „Sv. Antonínku, ať sa nám maměnka brzo uzdravijů.“ P. Šuránek si opsal jeden a říkával, že mu často pomohl, když mu bylo těžko: „V Boha dúfaj a nezúfaj!“

Lidé P. Šuránkovi nosili na Antonínek jídlo a také mléko. Aby se nezkazilo, se sestrou Fany mu jely na Myjavu koupit tenkrát nedostatkovou ledničku.

Za mého mládí na Antonínku často kázal kněz, myslím že z Lukova. Byl výborným vypravěčem. Při jeho kázání nikdo ani nedýchal. Strážce kaple pan Vašíček kázání nahrával a šířil dál. Babička si chtěla tyto nahrávky také uchovávat, ale neměla je na čem přehrávat, tak se jednou vypravila do Brna. Pamatuju si, že byla oblečená „po selsku“, jak říkávala. Široké slovácké sukně v autobusu do Brna vzbuzovaly pozornost. Ale ještě větší pozornosti se jí dostalo před Tuzexem nedaleko Grand hotelu, kde moje babička (rozená obchodnica) měnila u veksláků koruny československé za bony. Koupila mně tehdy první rifle v životě zn. Wildcat a kazeťák Panasonic. Na tom se pak přehrávaly kazety s kázáním.

Později jsme s partou mladých chodili v neděli na procházky na Antonínek, pomodlit se křížovou cestu, na pravidelné Hodinky ke cti sv. Antonína. „K Tvé cti Antoníne svatý, ozývá se rtů mých dech….“

Na Antonínek jsem jela na jaře v roce 1993 s malým šestiletým děvčátkem, které umíralo na akutní myeloidní leukémii. Prosila jsem tam s jeho rodiči o uzdravení….

Na Antonínku jsem o rok později měla svatbu s tatínkem toho děvčátka. 

Na Antonínku jsme v květnu 1995 celá rodina prosili za mého kmocha Antonína Míška, který ležel v kómatu po těžké autonehodě ve zlínské nemocnici. Bylo mu 44 let. 

Na Antonínku jsme prosili za našeho taťku, když ho čekala těžká operace, amputace nohou. 

Na Antonínku jsem získala pokoj a klid, ujištění, že naše životy jsou v rukách Božích a všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Úplně všechno. A já ho fakt miluju. Toužila jsem, aby si toto místo zamilovaly i naše tři dcery. Podařilo se. Nejmladší Johanka na Antonínek jezdí malovat a nejstarší Ladislava se na Antonínku v červnu 2022 vdávala. 

Na Antonínku rádi pomáháme mému bratrovi a švagrové při poutích prodávat ve stánku u kaple oplatky, knížky, růžence a obrázky. A s vděčností za dar víry děkuju Pánu Bohu i za maminku, která svým krásným čistým hlasem na poutích zpívá ke cti a slávě Boží. 

Díky všem, kteří o toto nádherné místo pečujete. Díky, je krásné i díky Vám.