Poznala jsem to krásné děvčátko na jaře roku 1993.

Z Kyjova do Blatnice se nastěhovalo se svojí maminkou a jejím novým přítelem.

Dítě vážně onemocnělo a přítel je opustil.

Dodala jsem si odvahy a šla je navštívit. Vzala jsem zavařenou šťávu z hroznů, plnou vitamínů a nabídla jsem pomoc mamince.

Vděčně ji přijala.

Tak se začalo naše přátelství s Nikolkou, šestiletou holčičkou s diagnózou akutní myeloidní leukémie.

Chodila jsem za ní denně, četla jsem jí, povídaly jsme si a promítaly na dveře pokryté bílým prostěradlem diapozitivy s příběhem o černouškovi, který se jmenoval Bambo a do jehož vesnice přijeli misionáři.


 

I když rodina vážný zdravotní stav Nikolce tajila, přesto si vnímavé děvčátko otázky o smyslu a konci života pokládalo, jen jimi nechtělo svoje nejbližší zraňovat.

Ale se mnou Nikolka mohla mluvit otevřeně.

Příběh o Bambovi, malém chlapci z Afriky,

jí na mnohé věci dával odpovědi.

Pořád dokola chtěla promítat díl, kde Bambovi po uštknutí jedovatého hada zemře malý bratr a mluví se tam prostě a jednoduše o tom, že život smrtí nekončí. Chtěla se pořád ujišťovat, že je to pravda.

Mrazilo mě z jejích otázek, opatrně jsem volila slova, dělila se o naději.

 

Jednou měla Nikolka velké bolesti, držela se za bříško, otočená na boku, čelem ke stěně.

Prosila mě, abychom si opět promítaly o Bambovi. Posunovala na ovladači diapozitivy.

Nevadilo jí, že nevidí na obraz, chtěla jen slyšet celý ten příběh, který vyprávěl o životě po životě,

o lásce a o nebi.

Nikolka Ilčíková   


 

Pracovala jsem ve Veselí nad Moravou ve školce a hned po práci jsem chodila za Nikolkou,

do toho jsem se připravovala na maturitu na Střední pedagogické škole v Kroměříži a moc jsem tomu učení v posledních měsících nedávala, neměla jsem moc času.

Psala jsem o tom P. Ladislavovi Kubíčkovi, aby na mě myslel. 

Potřebuju tu maturitu udělat, ale zároveň nesmím propást ani jedinou chvíli s Nikolkou, z jejího darovaného vzácného času.

Seděla jsem u ní několik hodin denně a její maminka si tak mohla trošku odpočinout od nepřetržité péče o nemocné dítě.

 

P. Ladislav mi napsal větu, kterou si od té doby často připomínám: pokud dávám přednost lásce, všechno je dopředu vyžehlené.

 

Za Nikolkou často jezdil i její tatínek, velmi něžně o ni pečoval a když jsem to viděla, říkala jsem si, že bych jednou chtěla také tak obětavého muže. Ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo, co se odehraje o rok později.


V úterý 22. června 1993 jsem přišla ze školky a zazvonila u nás Nikolčina maminka.


Nikolka před chvílí doma zemřela.

 

Jestli ji chci vidět, mám za ní přijít, nabídla.

Neváhala jsem ani minutu.

Na posteli ležela krásná víla, ruce měla lehce přes sebe, v bledém obličeji se zračil pokoj.

Vysvobození z velikého utrpení, utěšovala jsem se přes slzy.

Pohladila jsem tu tvář anděla bez života, udělala křížek na studené čelo.


Přijela pohřební služba a zřízenec se omlouval,

nevěděl, že zemřelo dítě, vzal rakev pro dospělého člověka.

Nemohl se s ní v úzké chodbě domu vytočit, vadila mu i polička ve zdi na chodbě.

Nikolčin tatínek ji vyrval ze zdi jedním tahem.


V obřadní síni v Kyjově na posledním rozloučení jsem přednesla modlitbu:


 

Pane, mluvíme o naději

a jsme plni skleslosti.


 

Mluvíme o víře

a jsme plní pochybností.


 

Mluvíme o následování

a naše cesta je jen pokulháváním.


 

Mluvíme o Tvém příchodu na konci času,

a ubytováváme se zde tak pevně,

jako bychom neměli nikdy odejít.


 

Pane, slyš naše přiznání a odpusť nám naši malověrnost.


 

Odpusť nám,

že i přes Tvá svědectví

bývá pro nás pohřeb pohřbem

a hrob hrobem.


 

Daruj nám víru a pokoru, Pane,

daruj nám Tvůj pokoj a mír.


 

MUDr. Josef Koutecký, zakladatel dětské onkologie u nás,

velmi moudrý, laskavý muž, v roce 2017 v pořadu České televize Hyde park řekl,

že v medicíně slova a dotyky jsou často víc, než injekce nebo dávka záření.

Pracoval celý život nejen s onkologicky nemocnými dětmi, které na začátku jeho kariéry ve vysokém procentu umíraly, ale i s jejich rodinami.


 

Na otázku redaktora Daniela Stacha,

jak si jako hluboce věřící člověk vysvětloval, proč Bůh dopouští utrpení dětí a

jak si odpovídá na tyto otázky, řekl:


 

„Já jsem si neodpovídal jestli Bůh dopustil nebo nedopustil.

Prostě to tak bylo.

Já po otázkách, na které nelze odpovědět, na které není odpověď, nepátrám.

Takové si nekladu. Proto jsem věřící.

Kdybych nevěřil, tak bych si mohl takové otázky položit, ale odpovědět bych si nikdy neuměl.

Na všechny otázky nenajdeme nikdy odpověď. A jak jsem se s tím vyrovnával, že mi umíraly děti?

Bylo mi darováno to požehnání vnímat krásu. To můj život usměrnilo. Dalo mu řád. Já jsem člověk řádu, rituálů. To mi pomohlo překonat i ty těžké chvíle, které jsem prožíval i se svými pacienty a jejich rodiči.“


 

Nikolčina maminka se odstěhovala a zařídila si život po svém.

A s jejím tatínkem jsme si za rok od Nikolčiny smrti na sv.Antonínku slíbili lásku, úctu a věrnost.

Na oltáři v té chvíli hořela svíčka u fotografie krásného děvčátka, se kterým jsme se museli na tomto světě rozloučit,

aby ji Někdo jiný

mohl někde jinde

přivítat.


 

Můžeme někoho ztratit, když víme, kde je?