Naše mamka toho pro sebe nikdy moc nepotřebovala.


 

Pocházela ze skromných poměrů, nejmladší ze čtyř sourozenců, a když její maminka onemocněla, musela nechat studia na ekonomické škole a ve svých sedmnácti letech pracovala doma v hospodářství a pak v JZD v Ostrožské Lhotě.


 

Brzo se vdala, bylo jí 19 let.


 

A pak jsme celkem brzy po sobě přišly na svět my, tři děti. Stavěli s taťkou dům v Blatnici pod Svatým Antonínkem, kde přišel na svět náš čtvrtý sourozenec, takže se měla co ohánět a na sebe skoro zapomínala.


 

A když jsme se osamostatňovali, bylo jí něco málo přes čtyřicet, když ji zase potřebovala její maminka, naša stařenka, kterou si přivezla z Ostrožské Lhoty do Blatnice a doopatrovala ji u nás.


 

A pak se skoro 11 let starala o našeho tatínka, který nám v únoru 2020 zemřel.

Mezitím prodělala onkologické onemocnění a přišla o oko.


 

Před rokem, kdy se taťkův stav velmi zhoršil, se mamka odstěhovala z pokojíku v prvním patře rodinného domu do přízemí, do malého kumbálku, aby byla nemocnému taťkovi nablízku i v noci.


 


 

Do toho malého pokojíku se vešlo jen pár věcí. Měla tam starou pohovku, starý nábytek, posbíraný kde se dalo, závěs, který prostor odděloval od chodby jsem poznala na fotkách, starých minimálně 45 let, když jsme bydleli ještě ve Lhotě.

Takže nic moc, ale mamka si nikdy nestěžovala.


 

Blížilo se léto a mamka si v pokojíku tak zvykla, že se po taťkové smrti už zpátky nahoru do patra nestěhovala, a spala v tom kutlochu dál.


 

A tak se zrodil smělý plán, který postupně začal zaměstnávat celou rodinu.


 

Jediný kdo nic netušil, byla naše mamka.


 

Domluvili jsme se s bráchama, že mamce ten její pokojíček upravíme.

Tajně.

A vzali jsme to pěkně zgruntu.

Pavel, Jana, Stanik a Peťa

Náš plán byl prostý:

 

1.

Vylákat mamku, aby aspoň na víkend odjela do Malých Kyšic u Prahy, k našemu bratrovi a jeho rodině.

Pokládali jsme tuto fázi za nejtěžší, mamka už dlouho nikam nejezdila, ale bratr Pavel zvládl tento krok bravurně.

Poprosil mamku, zda by pohlídala děti, že by chtěli se ženou do kina, mamka ráda souhlasila a bylo to. Odjezd byl naplánován na 9.7.2020.

 

2.

Žanetka, žena našeho nejmladšího bratra, je architektka a tak nám malý pokojíček nakreslila a rozplánovala, poradila s nábytkem i barvou výmalby.

 

3.

Předem jsme objednali nábytek v Ikea, koupili podlahu, závěsy, barvy, nové dveře a doplňky.

 

4.

Svolali jsme celou rodinu na pátek 10.7.2020 do domu našich rodičů, kde měla tajně proběhnout akce „Maru 717“ (jméno naší mamky Marie a 717 je číslo baráku).


 

Pátek 10.7.2020

 

Sešlo se nás 13.

Ještě že má můj bratr Stanislav tak početnou rodinu!

Účastnili se:

bratr Petr, svobodný, bydlí s mamkou,

bratr Stanislav se svou ženou Magdou a jejich šesti dětmi, Honzík, Lucka, Ondřej, Dominik, Terezka a Agátka,

sestra Jana, její manžel Ladislav, jejich dcery Kristýna a Johanka (nejstarší Laděnka fandila z Brna)

a podpořit nás přišla i Honzíkova přítelkyně Katka s jejich dcerou Rozálkou. Na dálku s námi byl ve spojení bratr Pavel s ženou Žanetkou.


Hned na začátku jsme poprosili o pomoc z nebe a pak už to jelo jako na drátkách.

Každý měl svůj úkol.

Nejdřív jsme vystěhovali všechen nábytek, ze stěn sundali obrázky, oškrabali omítku, vybourali futra, strhli podlahu a zazdili kus prostoru, kde byly naplánovány místo závěsu dveře.

Začínáme, bouráme...


 

 

Terezka a Agátka krásně uklidily kuchyň a s pomocí starší sestry Lucky upekly zhruba 8 kilo brambor, uvařily asi 28 vajec a připravily česnekový dresing. Polévka byla hrstková.

Agátka pomáhá v kuchyni
Terezka umývala nádobí a řekla, že konečně můžeme něco udělat pro babičku aj my, když pořád babička dělá pro nás....
Starou válendu jsme vyhodili oknem ven
Peťa a Honzík pracují ve sklepě

A protože nás bylo tak moc, Honzík a Peťa se dali do vybourávání vany ve sklepě, kde chce mamka upravit prádelnu.


 

Lucka pomáhala v kuchyni, zároveň vše dokumentovala a nahrávala na mobil časosběrný materiál a byla v pohotovosti s autem, pokud bylo nutné něco dokoupit např.ve Veselí. Třeba lustr, protože mamce v kutlochu trčela ze stropu jen žárovka.


 

Mamka byla zatím na prohlídce Lidic a bratr Pavel nenápadně sledoval mobil, kde mu každou chvíli přistávaly fotky postupujících prací z naší super tajné akce „Maru 717.“


 

Tolik lidí i hodně sní a potřebovali jsme nabrat síly, akci jsme museli stihnout za dva dny.

Nakoupili jsme ve vyhlášeném řeznictví u Valášků salám, domácí klobásky, jemné párky,mleté hovězí maso na sobotní oběd a v Jednotě přibrali zeleninu a ovoce, sýr, zmrzlinu, pivo a tak.


 

Upekli jsme dva plechy vdolků, připravili velkou mísu vajíčkové pomazánky, jak pro regiment vojáků, která výborně chutnala na škvarkovém chlebu z blatnické pekárny (snědli jsme dva pecny).

Počasí přálo, tropické teploty způsobily, že když manžel začal z jedné strany líčit pokoj, barva ihned uschla a mohl místnost líčit několikrát dokola, bez čekání.

Na konci dne byl prostor pro vložení dveří připravený, vymalováno na bílo, část nábytku seskládána a my jsme po společné večeři zašli večer do hospůdky na hřišti.

 

Dlouho jsme ale nezapařili, unavení a poštípaní od komárů jsme ve 22.30 ulehli v parné letní noci do postele.


 

Sobota 11.7.2020

 

V sobotu si Laďa přivstal a dvě stěny domaloval světle šedou barvou „měsíční svit.“

Postupně přicházeli další brigádníci.

Kuchyň obsadil synovec Ondra, čerstvý úspěšný absolvent oboru kuchař - číšník.

Sobotní menu: smetanová omáčka, divočina, hovězí masové kuličky, knedlíky a brambory.

Kristýnka, Johanka a Dominik montovali nábytek, natírali radiátory, pomáhali kde bylo zrovna třeba a ještě stihli komunikovat s přáteli přes messenger.

Po včerejších vedrech teplota spadla o dvacet stupňů a celý den vydatně pršelo.

Nám to ale nevadilo, zpívali jsme si při práci, našu oblíbenů „K Tvé cti Antoníne svatý, ozývá se rtů mých dech….“.

A mysleli jsme aj na taťku, jak nám z nebe vyprošuje požehnání, aby všechno klaplo.

Taťka na nás po celou dobu dohlížel

Když něco děláte pro druhé z lásky, vždycky je cítit síla a zvláštní blízkost a požehnání Boží.

A síla velké rodiny byla ty dny přímo hmatatelná.


Když jsme byli s bráchama malí, žili jsme v rodině docela skromně, nejezdili jsme k moři, naši nám nemohli dopřát věci, co měli třeba naši někteří spolužáci, ale dnes víme, že nám dali daleko víc.


Odpoledne bratr Stanik položil podlahu, Laďa zarovnával, řezal, usadili nové dveře, zapojili světlo. Pomalu jsme do pokoje stěhovali komodu, noční stolek a částečně smontovanou postel, povlekli novou matraci i peřiny, a na zeď pověsili obrázek Panny Marie, který babičce namalovala vnučka Johanka.


 

Zarámovali jsme fotografie všech dětí a jejich rodin, fotky vnuků a vnuček s jejich galánama a také pravnučku Rozálku s rodiči.


 

Unavená Agátka s maminkou

Do rušného podvečera zazvonil mobil.

Mamka volala Peťovi.

Rychle jsme poslali spojku pro Peťu do sklepa, který tam sbíječkou celý den vysvobozoval velmi dobře zabetonovanou vanu (taťka betonem kdysi opravdu nešetřil).

Všichni jsme museli ztichnout, aby mamka nepoznala, že je barák plný lidí a napjatě jsme naslouchali.

Hovor probíhal následovně:

Petr: „No nazdar!“

Mamku jsme neslyšeli, ale pravděpodobně se ptala, zda je všechno v pořádku.

Petr: „Ano, všechno je v pořádku,“

Mamka se zřejmě zajímá, zda-li Peťa nestrádá.

Petr: „Mám co jest, neumřu hlady.“

Mamka se zajímá neúnavně dál a nedá se odradit Peťovou (snad už vrozenou) málomluvností.

Petr: „Jo.“

Mamka zřejmě vyčerpala své otázky.

Petr: „Pozdravuj.“

Mamka se ještě nevzdává.

Petr: „Neboj sa.“

Mamka se loučí, víc už z Petra nevytáhne.

Petr: „Tak ahoj.“


 

Náš na slovo skoupý bratr položil telefon, vydechli jsme uvolněním a obvyklý ruch okamžitě pokračoval.

Umyli jsme okno, pověsili závěsy, postavili budík a andělíčka na noční stolek a nakonec položili na zem bílý kobereček z umělé ovčí vlny. Uklidili všechny ostatní prostory, kde se pracovalo, umyli zem, uklidili nářadí….

Lucie si namočila vlasy do barvy :)

Hladní jak vlci jsme zasedli ke stolu, Terezka a Agátka připravily jednohubky z vajíčkové pomazánky (jak jinak - Peťa ji bude dojídat ještě několik dní), Lucka udělala výborný čaj, Magda servírovala párky a domácí klobásky, Laďa vyprávěl vtipné policejní historky, které jsme už stokrát slyšeli, ale vždy se smějeme jako poprvé, zazpívali jsme si a nakonec i poděkovali do nebe za pomoc.


 

.....a to eště nejsme všeci

Mamka přijela domů a byla šokovaná, překvapená, dojatá a šťastná.


 

Já vlastně ani nevím, jestli to byl mamčin sen, mít svůj pokojík.

Spíš bych řekla, že to nejdůležitější, co si přála, se jí splnilo, že mami.

Máme Tě rádi.