Drahý Johny,

bylo mi 18 a šla jsem v Blatnici zrovna kolem hřbitova, 

když začalo pršet, hodně pršet, tak jsem se šla schovat do kostela. 

Uviděla jsem tam toho nového mladého pana faráře, který měl zrovna v rukách kladívko a hřebíky. 

Vzadu v kostele jsi tenkrát vyměňoval igelit ve zpovědní mřížce.

Otevřel jsi mně dveře a krásně ses usmál. 

Já jsem se Tě zeptala, jestli založíme kapelu.

To už ses začal smát pořádně a domluvili jsme i spolčo a tak to začalo.

Myslím, že tenkrát nikdo z nás netušil, že jsi salesián, psal se rok 1987. 

Ale jako salesián ses od začátku choval. 

V Blatnici jsi dal dohromady mladé lidi a scházeli jsme se každou sobotu. 

A zpívali jsme. Rádi a dobře.

Tys také rád zpíval, víc rád než dobře, ale měl jsi zase spoustu jiných darů. 

Tvá oblíbená písnička byla Vděčnost – Jsem jen díky, za všechno a stále díky, Pane dík. A to jsme z Tebe cítili, to jsi nám dal do života. Hlubokou vděčnost za všechno.

Mezi prvními jsi pořídil na faru videorekordér a promítal jsi pro děti tenkrát populární Šmouly a pro starší třeba film Ben Hur a vím jak byli lidé dojatí, co to pro ně tenkrát, ještě před revolucí, znamenalo. 


V Blatnici sis získal každého, laskavým slovem, úsměvem a porozuměním k těžkostem lidí, kteří si přišli pro útěchu.

Pokud měl někdo pokřivený obraz o Pánu Bohu, v Tobě poznával, že nás Pán Bůh má především strašně rád.

Tvůj poctivý a upřímný vztah k Bohu byl pro nás nejsilnějším kázáním.

Tak silným, že se jeden kluk z našeho společenství František Bezděk rozhodl dát život Kristu stejnou cestou jako ty.

Prožili jsme toho spolu hodně, Johny, u všeho důležitého v našich životech jsi byl.

Nevíme, proč Tě Pán zavolal tak brzo, ale víme, že Ti otevřel do Radosti!

A Ty nelituješ ani minuty z celého svého života, kdy jsi mu dal svoje srdce.

Johny, děkujeme za všechno a protože láska je silnější než smrt, jsme si blízko, blíž než dřív. 

Kde je láska, tam strach nemá místo.