„Poletíme do Říma,“ oznámil taťka a já jsem čekala, jestli to není jeho obvyklé vtipkování,

ale tentokrát nebylo.

Pan farář údajně zajistil levné letenky, zná jazyky a v Římě každý kámen, bude nám dělat průvodce.

Mamka odmítla, protože s panem farářem je to prý dost náročné, a na to ona nemá, tak jsme nakonec měli letět já s taťkou, sestrou a jejím klukem a pan farář.

Právě jsem končila 2.ročník Průmyslové školy v Hodoníně a v našem oboru užitá malba jsme v dějinách výtvarné kultury památky Říma probírali.


 

Ale hlavně:

1.vypadnu z domu

2.uleju se ze školy

3.poletím letadlem (poprvé)

4.uvidím Řím

5.ochutnám italskou pizzu a zmrzlinu

Jiné cíle jsem neměla.


 

Ještě že člověk neví dopředu, co ho čeká!

Plánovaný program mě moc neděsil, neuměla jsem si totiž představit, co všechno obnáší.

Jen mě trochu zarazilo, že máme zajištěnu pouze jednu noc.

Třídenní výlet tedy bude asi dobrodružný, domnívala jsem se.

Správně jsem se domnívala.


 

Přiletěli jsme z Bratislavy na letiště, které spojovala s Římem cesta zvaná Via appia, cesta, kterou jsme měli pěšky projít.

Bylo hezky a my jsme ještě plní sil a očekávání vyrazili.

Kolem starodávné kamenité cesty krásná příroda, zajímavé hrobky, vedle kterých byla cedule s příběhem člověka, který zde ležel. Četla jsem si tyto příběhy se sestrou v angličtině.

A super byly i busty zemřelých.

Prošli jsme asi 14 km dlouhou cestu v pohodě a pak ještě celý den po Římě, kde jsme viděli spoustu zajímavých pamětihodností, takže 1.den jsme ušli cca 30 km.


 

Konečně postel!


 

Druhý den jsme celý zase prochodili po Římě a pak to přišlo.

Asi abychom ušetřili za ubytování, v programu bylo, že půjdeme pěšky v noci na letiště opět po Via appia.

Na papíře to vypadalo celkem neškodně, ale když jsme fakt celý den chodili a blížila se noc,

došlo mi, že to bude asi mega nářez!


 

Doprava v Římě je na delší kapitolu, když to zkrátím, šaliny prostě jezdili jak se jim chtělo.

Chtěli jsme vidět Vatikán v noci, ovšem viděli jsme spíše zastávky, ze kterých mělo už dávno něco jet a nejelo.

Tam jsem poprvé pocítila úzkost a tíseň.

Najednou jsem se vcítila do bezdomovců, kteří také musí v noci chodit po Římě jako my a nemají kde hlavu složit.

Pár jsme jich viděli, tahali za sebou krabice s celým svým majetkem, nohy omotané hadrama….

My jsme zatím měli nohy v suchu. Zatím.

Když už jsme se konečně dostali k zastávce, ze které nás měl autobus odvézt na začátek cesty Via appia, svítila tam informace, že ten náš autobus přijede za 23 minut.

Znervózněli jsme, když tam stejný údaj svítil asi půl hodiny.

Pak se změnil údaj z 23 na 22 a pak už to opravdu po minutách ubývalo.

Přijeli jsme ke kostelu Quo vadis, kde se Petr zeptal Pána Ježíše kam jde a on mu řekl, že místo něho zpět do Říma, aby ho znovu ukřižovali.

Odtud jsme měli jít několik hodin pěšky k letišti.

V noci.

Byla jsem po celém dnu tak strašně unavená a to jsme ještě nevyšli!

Od úplné deprese mě zachrání písničky, říkala jsem si a pustila do sluchátek hudbu, ale radost netrvala dlouho. Baterka ukazovala 13%.

Po chvíli mobil klekl a moje poslední útěcha byla pryč.


 

Zůstala jsem sama se svými myšlenkami, celkem černými.


 

Hrobky a busty, ani katakomby, které jsem po cestě do Říma obdivovala mě teď vůbec nezajímaly, dívala jsem se jen na cestu těsně před sebe.


 

A v duchu jsem přemýšlela, kolik bolesti pro nás vytrpěl Pán Ježíš na své křížové cestě, že to moje utrpení na Via appia není ještě nic proti jeho strašnému.


 

Po půlnoci, když začínalo pršet, jsem si vzpomněla, jak jsme se doma balili na cestu a taťka mě ujistil, že stoprocentně pršet nebude, takže na co pláštěnky…...a déšť zatím nabíral na intenzitě.


 

Myslela jsem si, že to nemůže být horší, ale Pán Ježíš mně dokázal, že může.


 

Cestou už nikdo ani nepromluvil, promokli jsme všichni úplně na kost, kdo nezažije, nepochopí.


 

Upřeně jsem hleděla na zem, na matné a lesklé dlaždičky, matné=zem,lesklé =kaluž, takže v botech mně čvachtalo celých asi dvanáct kilometrů,kalhoty se lepily k studeným nohám, od hlavy až k patě mi nepřetržitě stékaly provazy vody. A už poměrně dooost dlouho.


 

Chvilku jsme se před deštěm schovali do hrobky (v duchu jsem děkovala tomu člověku, že umřel),ale nemělo to žádnou cenu, promoklí jsme pokračovali raději dále.

Před každou zatáčkou jsme se se sestrou utěšovaly, že už snad bude konec, uvidíme světýlko, ale dlouho nebyl.

Zhruba po třech hodinách jsme málo živí přišli k letišti, které bylo ale uzavřené.

Byly asi tři hodiny v noci, zoufale jsme chodili kolem zavřené haly letiště, abychom neumrzli.


 

Byla to poslední kapka do mé deprese, teď už mě čeká jenom smrt, říkala jsem si.


 

Uviděli jsme automat, do kterého jsme vhodili eura a zuřivě vyťukávali číslo, které nám mělo vydat bagetu, ale zřejmě naší nedočkavostí jsme zmáčkli jiné číslo a vypadla nám malá tyčinka, kterou jsme si poctivě rozdělili a dál měli hlad.

Najednou jsme uviděli opuštěný záchod. Ale hlavně v budce sušák na ruce.

Všichni jsme se k němu přitiskli a přes naše hlavy jsme si natáhli mojí promoklou nepromokavou bundu, protože podle našeho tatínka údajně se takto udrží teplo. Pak jsme začali sušit boty, ponožky a všechny promočené věci.

Teď jsem nevěděla co je horší, jestli závan z našich sušících se bot nebo zima venku.

Vybrala jsem si boty.

Fukar statečně jel na plné pecky a pomalu se dostával do pohybu i náš krevní oběh.

 

Konečně otevřeli halu letiště, kam jsme ze záchodu přeběhli.

Promočené letenky jsme navěšeli na šňůry jako prádlo,pak ponožky a asi dvě hodiny se v hale ohřívali a dali si i něco teplého do žaludku.

V letadle jsem chtěla sedět u okna, abych pozorovala krajinu pod námi, ale bylo úplně jedno kde sedím, protože jsem neudržela otevřené oči.

 

Přemýšlím o tom, k čemu to všechno bylo.

Konečně! Mám to! Byla to zkouška mojí víry.

Normálnímu člověku by asi z této situace šlehlo, ale já jsem naštěstí jako oporu cítila Pána Ježíše a jeho utrpení, jinak by mně z toho asi šlehlo taky.

A pokud dostanu u maturity otázku Řím a jeho architektura, vylíčím maturitní komisi cestu Via appia a přilehlé památky tak barvitě do detailů, že se můžete už teď vsadit, že mně ani těch patnáct minut nebude stačit. Všechny je rozpláču a dostanu jedničku už jen za to, abych přestala mluvit.

O co?

Johanka, 17 let