Je mi padesát.

Jak se cítím?

Pokud bych to měla vyjádřit jedním slovem, určitě by to bylo slovo vděčnost.

 

Vděčnost za dar života.

Moji rodiče to před padesáti lety neměli moc lehké, možná by pro ně bylo jednodušší, kdybych se nenarodila. Ale oni to dovolili. Děkuji.

 

Vděčnost za celé dětství a za moje tři sourozence,

bráchy Stanika, Peťu a Pavla. Obrovský dar do života.

 

A také za víru v Boha.

Předali mi víru, která se vine mým životem jako zlatá nit.

 

Vzácným darem je pro mě manžel.

 

Poznali jsme se za bolestných okolností. Umírala mu šestiletá dcera, krásná hnědooká Nikolka, kterou jsem mohla doprovázet na konci jejího krátkého života.

Jsme spolu téměř 25 let.

Nemá to se mnou lehké, ale ani já s ním.

Před několika lety jsme spolu byli na Manželských večerech. Byla jsem nadšená – mluvili jsme spolu o věcech, o kterých jsem chtěla a potřebovala mluvit.

V jednom úkolu jsme měli sepsat všechno, co máme společné, co rádi společně prožíváme.

Nenašli jsme ani jeden společný zájem.

On osm setkání přetrpěl a řekl, že už nikdy víc.

Nenutila jsem ho.

Ale před několika lety jsem se začala denně modlit růženec, za něho a za děti.

Letos jsem začala s manželem denně chodit do lesa a růženec za rodinu se modlíme spolu!

 

Vděčnost za naše tři krásné, milované dcery, Laděnku, Kristýnku a Johanku.

Mimochodem, před deseti lety mi na oslavě dcery řekly, jaké tři věty doma nejčastěji používám.

Prý jsou to tyto:

Umyjte nádobí!“

Já sa z vás zblázním!“

Proč mně to děláte?“

Možná teď po deseti letech to jsou jiné věty, ale naše dcery už mají svůj vlastní život, dvě starší už vyletěly z hnízda a tak se musím zeptat nejmladší Johanky.

Vděčnost za přátele.

Když jsme se před skoro pětadvaceti lety stěhovali do Dubňan, neznali jsme tu nikoho.

A už prvním darem byli naši sousedi, Juráskovi.

Měli dvě malé holčičky, Verunku a Markétku.

Oběma holkám jsme byli později za kmotry u křtu, který přijaly ve školním věku.

Jejich rodiče Jiřka a Pavel jsou pro nás požehnáním.

 

Také rodiny Vašulkova, Volfova, Varmužova, holky z modlitby matek,

se kterými se pravidelně scházíme k modlitbě za děti.

Kolegyně v práci.

Pracuju v mateřské škole, miluju tu práci a bez mých milých kolegyň by naše škola nebyla taková, jaká je. Děkuji.

 

Před rokem jsem se nechala inspirovat zpěvačkou Lucií Bílou.

Bylo jí 49 let a už začala slavit svoje padesátiny.

Celý rok - řadou koncertů, setkání a mě napadlo, že bych také mohla už rok před tímto jubileem slavit,

jen jsem přemýšlela jak.

K Vánocům jsem dostala od dcery pěkný diář a tak mě napadlo,

že bych si do něho mohla každý den napsat,

za co jsem v tom dni vděčná.

Narozeniny mám 11. ledna, tak jsem začala už zkraje roku 2018.

A opravdu poctivě jsem každý den psala.

Ze začátku jsem byla trochu nejistá, jestli opravdu každý den, 365x za rok, najdu něco, za co bych měla být vděčná,

ale obavy byly zbytečné.

Stalo se, že jsem si začala všímat drobností, maličkostí, začala jsem být vděčná za věci, které jsem dřív neviděla, neuvědomovala si je, nebo je brala jako samozřejmost.

Uvědomovala jsem si, jak je život krásný, vzácný a křehký, za kolik věcí, okamžiků, za kolik lidí jsem vděčná.

Vřele doporučuju všem.

 

Poctivě musím přiznat, že v březnu mě někdo (asi manžel pravděpodobně) dost naštval a večer jsem byla tak rozhozená, že jsem nenašla nic, za co bych ten den poděkovala.

Takže ten den mám zápis: Dnes fakt nic, sorry jako.

 

Můj oblíbený citát zní:

Za vše, co bylo, děkuji,

všemu, co bude, ano.

Děkuji za všechno,

i za ty těžší chvíle v životě, všechno má svůj smysl,

i když ho zrovna hned nevidíme.

Všemu, co bude, ano – známá mi řekla:

a co jako myslíš, že po padesátce asi bude?

To už všecko jede jenom z kopca!

Ale já mám v sobě naději a víru,

že všechno jednou stejně dobře dopadne!

A pokud to ještě nedopadlo,

tak to ještě není konec, jak kdysi řekl John Lennon.