Chtělas ho, máš ho, nechoď si stěžovat

Moje maminka se narodila doma, v Ostrožské Lhotě, o velikonočních svátcích roku 1949.

Přišla na svět jako čtvrté dítě do rodiny Jana Matuštíka. Čtvrté dítě, ale první dcera.

A tak její tatínek, který hrál v dechovce na trubku, po slavnostní mši na Vzkříšení spěchal s celou kapelou k jejich domu, aby pod oknem zahrál svojí novorozené dcerušce.

Představuju si, jak se krásným krajem pod kopcem sv. Antonína nesly tóny dědinské kapely, aby na svět přivítaly právě narozené děvčátko.

 

A z druhé strany Antonínka vyrůstal v rodině Františka Míška můj tatínek.

Možná se někdy jako děti viděli na pouti u Antonínka, ale poprvé si jí všiml až jako voják, když přišel na zábavu a ona na pódiu zpívala.

Láska na první pohled.

Byli mladí a měli se rádi.

Rodiče se o svou dceru báli, nikam ji nepouštěli, ani ten kluk z Blatnice se jim moc nepozdával,

ale zakrátko jim oznámili, že se chtějí vzít.

 

„Chtělas ho, máš ho, nechoď si stěžovat.“

Tato slova uslyšela od své matky moje maminka, když se jako devatenáctiletá vdávala a brala si o dva roky staršího kluka, mého tatínka.

Moje mladá maminka se vdávala z lásky a možná ji i trochu zaskočilo, co jí její matka řekla.

 

Svatba byla 17. srpna 1968.

 

Za pár dní, když vyšla ráno moja maminka na ulici, uviděla tetičku ze sousedství.

„Děvčico, bude válka“, plakala tetička, protože naši republiku právě obsadila ruská armáda.

 

Od začátku to moji mladí rodiče neměli lehké.

V roce 1969 jsem se narodila já, o rok později bratr Stanislav a další rok bratr Peťa.

Bydleli v domku v Ostrožské Lhotě, v místě, kde dnes stojí vyhlášená cukrárna.

Ale jejich život moc sladký nebyl.

Až po mnoha letech nám mamka prozradila, že mladý manžel vyhledával často kamarády a víc než jeho rozrůstající se rodina ho lákala hospůdka.

Když těhotná se třetím dítětem sama opravovala chodník před domem, protože mladý taťka opět nebyl doma, doneslo se to jejím rodičům.

Stařík, maminčin otec chtěl zakročit, ať se vrátí zpátky domů.

A stařenka se ho se smutkem v očích zeptala: „A ty se budeš starat o jejich děti?“

Také ji to trápilo a jistě se modlila, aby se taťka vzpamatoval.

 

Mamka se ve svých 23 letech cítila osamělá, takový život v manželství si nepředstavovala, ale péče o tři děti ji zaměstnávala a tak nebyl čas myslet na odchod a věděla jasně:

„Chtělas ho, máš ho, nechoď si stěžovat.“

Bylo to tvrdé, ale pomohlo to.

Mladí manželé začali stavět dům z druhé strany kopce Antonínka a taťka se opravdu brzy vzpamatoval a staral.

Do nového domu se nastěhovala mladá rodina se třemi dětmi a zanedlouho maminka zjistila, že je opět těhotná.

Bylo jí 28 let, když ji vezli z porodního sálu, kde přišel na svět náš bráška Pavel a lékař se jí po čtvrtém porodu necitlivě a možná i s trochou pohrdání v hlase zeptal, kolikrát ještě přijde rodit.

Kdyby ten lékař dnes viděl mého nejmladšího bratra, pilota, který dnes má krásnou velkou rodinu.

 

A náš tatínek tenkrát i to čtvrté dítě přijal s láskou,

to na svém muži milovala, každé dítě přijal jako dar.

Pole,vinohrad, práce kolem dětí a domu zaměstnala naše rodiče natolik, že na nic jiného moc času nezbývalo.

Vedli nás ve víře v Boha, dovolili, abychom si vybrali povolání, které nás bude bavit.

Mamka nikdy taťkovi nezapomene, že dovolil, aby se k nám na stáří nastěhovala stařenka, kterou pak s láskou doopatrovali.

Někdy bylo u nás i zamračeno. Ale viděli jsme příklad lásky.

Rodiče nás vedli k práci, nebránili nám, když jsme s partou mladých začali jezdit do Čech za vzácným knězem Ladislavem Kubíčkem.

Postupně jsme vylétali z hnízda. A naši rodiče přijali i naše partnery a radovali se s námi, když na svět postupně přicházelo jejich dvanáct vnoučátek.

Dnes se maminka stará o našeho tatínka, který je vážně nemocný. Obětavě o něj pečuje, i když sama prodělala těžké onkologické onemocnění.

Taťka se svou diagnózu dovědel ve svých 35 letech.

Jak mu asi bylo? Měl doma ženu a nás, čtyři malé děti, nejmladšímu bratrovi bylo 5 let.

K dnes už bohužel celkem běžnému onemocnění se ale později přidala spousta jiných zdravotních komplikací a tak se můj taťka, který byl myslivec, miloval přírodu, vinohrad i společnost, ve svých šedesáti letech ocitl už jen v nemocnici nebo doma a jeho zdravotní stav se velmi horšil.

Během deseti let se několikrát ocitl na hranici života a smrti, prožil v nemocnicích velmi dlouhý čas a prošel si bolestivými operacemi.

Dnes je po amputaci obou dolních končetin.

Jednou byl táta po vážném zákroku v kyjovské nemocnici na kontrole.

Lékař mu sděloval výsledky vyšetření, které tentokrát dopadly dobře.

Můj tatínek seděl vedle lékaře na invalidním vozíku a zprávu o dobrých výsledcích přijal s vděčností. Polohlasem pronesl:

„Chvála Bohu.“

Lékař zpozorněl a otočil se k mému otci.

„Vy věříte v Boha?“zeptal se spontánně.

Můj otec okamžitě odpověděl:

“Ano, pane doktore, věřím. Vy ne?“

Lékař chvíli váhal a nakonec velmi vážným hlasem odpověděl:

“Na to, abych věřil, jsem tady viděl příliš mnoho bolesti.“

„Vidíte, a já bych bez Boha neunesl tu svoji,“odpověděl mu taťka.

Naši rodiče jsou spolu padesát let.

Zachovali si lásku, úctu a věrnost, nikdy se neopustili a nesou spolu všechno dobré i zlé, tak jak si před oltářem slíbili. Až do smrti.Děkujeme.

 

 

Sdílet

Komentáře

tkaničkauboty To je moc krásné vyznání lásky dcery k rodičům. ❤️

Heléné Tak to je bomba. Mám podobný příběh? Tatínek ročník 1945, se narodil v chudinké dřevěničce...

EvaHavlátová moc pěkné:-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.