Můj otec onemocněl ve svých 35 letech.

Měl doma ženu a nás, čtyři malé děti, nejmladšímu bratrovi bylo 5 let.

K dnes už bohužel celkem běžnému onemocnění se ale později přidala spousta jiných zdravotních komplikací a tak se můj otec, který byl myslivec, miloval přírodu, vinohrad i společnost, ve svých šedesáti letech ocitl už jen v nemocnici nebo doma a jeho zdravotní stav se velmi horšil.

Během deseti let se několikrát ocitl na hranici života a smrti, prožil v nemocnicích velmi dlouhý čas a prošel si bolestivými operacemi.

Teď je velmi vážné nemocný, upoutaný na lůžko, po amputaci obou dolních končetin.

Naše maminka s ním všechno prožívá, obětavě o něj pečuje a sama také prodělala těžké onkologické onemocnění.

Jednou byl táta po vážném zákroku v kyjovské nemocnici na kontrole.

Lékař mu sděloval výsledky vyšetření, které tentokrát dopadly dobře.

Můj tatínek seděl vedle lékaře na invalidním vozíku a zprávu o dobrých výsledcích přijal s vděčností. Polohlasem pronesl:

„Chvála Bohu.“

Lékař zpozorněl a otočil se k mému otci.

„Vy věříte v Boha?“zeptal se spontánně.

Můj otec okamžitě odpověděl:

“Ano, pane doktore, věřím. Vy ne?“

Lékař chvíli váhal a nakonec velmi vážným hlasem odpověděl:

“Na to, abych věřil, jsem tady viděl příliš mnoho bolesti.“

„Vidíte, a já bych bez Boha neunesl tu svoji,“odpověděl mu otec.