Můj otec onemocněl ve svých 35 letech.
Měl doma ženu a nás, čtyři malé děti, nejmladšímu bratrovi bylo 5 let.
K dnes už bohužel celkem běžnému onemocnění se ale později přidala spousta jiných zdravotních komplikací a tak se můj otec, který byl myslivec, miloval přírodu, vinohrad i společnost, ve svých šedesáti letech ocitl už jen v nemocnici nebo doma a jeho zdravotní stav se velmi horšil.
Během deseti let se několikrát ocitl na hranici života a smrti, prožil v nemocnicích velmi dlouhý čas a prošel si bolestivými operacemi.
Teď je velmi vážné nemocný, upoutaný na lůžko, po amputaci obou dolních končetin.
Naše maminka s ním všechno prožívá, obětavě o něj pečuje a sama také prodělala těžké onkologické onemocnění.
Jednou byl táta po vážném zákroku v kyjovské nemocnici na kontrole.
Lékař mu sděloval výsledky vyšetření, které tentokrát dopadly dobře.
Můj tatínek seděl vedle lékaře na invalidním vozíku a zprávu o dobrých výsledcích přijal s vděčností. Polohlasem pronesl:
„Chvála Bohu.“
Lékař zpozorněl a otočil se k mému otci.
„Vy věříte v Boha?“zeptal se spontánně.
Můj otec okamžitě odpověděl:
“Ano, pane doktore, věřím. Vy ne?“
Lékař chvíli váhal a nakonec velmi vážným hlasem odpověděl:
“Na to, abych věřil, jsem tady viděl příliš mnoho bolesti.“
„Vidíte, a já bych bez Boha neunesl tu svoji,“odpověděl mu otec.
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.