Bílá sobota dopoledne na pohotovosti v jedné okresní nemocnici.

Doprovázím svého manžela, který si na kole zranil ruku.

Rentgen má za sebou a čekáme před chirurgickou ambulancí. Je tu plno. Sedíme spolu s asi dvaceti dalšími lidmi už skoro dvě hodiny.

Sanitka přivezla další zraněnou ženu, za ty dvě hodiny už třetího člověka.

Kousek od nás sedí na invalidním vozíku dosti korpulentní starší žena, bez nohy.

Asi po hodině žena přijede na vozíku ke dveřím registrace a řekne sestře, že potřebuje na toaletu.

„Vy tady nemáte doprovod?“ odsekne sestra a marně se snaží ovládnout v hlase nervozitu.

Práce je opravdu hodně.

„Přivezl mě soused, ale už musel odjet do práce,“ odpověděla  paní.

„No tak si počkejte chvíli,“ odpověděla sestra o poznání soucitněji.

Paní odjela s vozíkem k toaletě, která je součástí velké čekárny.

 Po chvíli vyšla z registrace sestra, navlékla si modré rukavice, otevřela dveře toalety a pomohla paní dovnitř.

Na lehátku těžce dýchá zjevně dezorientovaný starší pán, kterého před hodinou přivezl saniťák. Zjevně neví, kde je a nikdo se s ním zatím nezabývá.

Po chvíli vyjde sestra z toalety, sundává si rukavice a zvláštně se usmívá.

Je to reakce na událost na záchodě?                                                                 

Uběhne asi 10 minut, sestra se vrací, otevře dveře na toaletu a zeptá se(vzhledem k čekárně plné lidí i  nevhodně nahlas):

„Hotovo?“

Paní zřejmě odpoví že ano a sestra přede všemi čekajícími pacienty prohlásí:

“Tak na to si musím přivolat posilu.“

Jde do sádrovny za rohem a požádá zdravotního bratra na sádrovně o pomoc s obézní pacientkou. Odchází spolu na toaletu.

Po chvíli muž vychází a jde pro další pomoc do sádrovny.

Jdou oba v modrých gumových rukavicích  a evidentně se celou situací baví.

Nevím, jestli je trapně jenom mně, nebo i dalším dvaceti lidem, kteří mají oči přilepené na mobilech a dělají, že nic nevidí a neslyší.

Mezitím už přichází můj muž z ambulance a odcházíme ven.

Přemýšlím nad celou tou situací, jež jsem byla nechtěně svědkem.

Rezonuje mi s událostmi těchto dní a je mi docela úzko.

Viděla jsem Krista poníženého,

viděla jsem Šimony

a co já,

my ostatní,

přihlížející,

mlčící většina?