Pesimista a optimista dostanou dárek.

Pesimista otevře velkou krabici plnou lega. Povzdechne si: “To je hrůza, tolik malých kosteček, kdo to kdy dá dohromady?“ otráveně dárek odloží.

Optimista dostane balík plný hnoje.

Rozzáří se mu oči a šťastně vykřikne: „Tady někde bude KONÍÍÍK!“

 

Známe to všichni ze svého okolí. Pesimisty, kteří ve všem vidí problém i optimisty, kteří se na všechno dívají z té lepší stránky.

Myslím si, že optimismus úzce souvisí s vděčností. Vděčný člověk musí být optimista.

V rádiu reprízovali zajímavý  pořad. Profesor Zdeněk Matějček jako psycholog navštěvoval rodiny, které si chtěly adoptovat dítě.

Zvláště mu utkvěla v paměti jedna, která chtěla adoptovat  chlapečka z kojeneckého ústavu. To dítě bylo slepé. Co je to za rodinu, která chce přijmout takové dítě? uvažoval tenkrát.

Navenek je to obyčejná rodina, má svoje vlastní děti, tak proč ještě chtějí přijat další, cizí?

Přišel na to.

Všechny ty rodiny, se kterými se setkal, spojovala vděčnost.

„Jeden z manželů prožil něco mimořádně tíživého – úraz, neštěstí, životní zklamání, vlastní těžký hřích. Podařilo se mu z toho dostat, nezaslouženě, s pomocí jiných lidí, z jejich dobroty a lásky. A teď tu stojí s vděčností, kterou chtějí v něco dobrého obrátit. Nebyla v tom žádná kalkulace a nepadala žádná velká slova. Vůbec nic z náboženské terminologie a přesto to bylo něco neobyčejného, mimořádného,“ vzpomíná profesor.

V Hyde Parku  civilizace v České televizi moudře mluvil MUDr. Josef Koutecký, zakladatel dětské onkologie.

Starý pán,  

který stál u tolika těžkých okamžiků v rodinách vážně nemocných dětí,

který vzpomínal na sebevraždy rodičů, kteří neunesli tíhu onemocnění dítěte,

který nepátrá po odpovědích na otázky, na které nelze odpovědět,

který mluvil tak laskavě a s velkou úctou o své ženě,

který si uvědomuje velké požehnání VNÍMAT KRÁSU - daru, jehož se mu dostalo mírou vrchovatou a vyrovnávalo mu bolestné chvíle u těžce nemocných dětí .

Žije teď sám, jeho milovaná žena zemřela a nedávno i jeho dcera, a přesto je tento vzácný muž plný vděčnosti za život:

„Já přestože v posledních třech letech prožívám velký smutek, považuji svůj život za neobyčejně šťastný. Mohl jsem dělat v životě co jsem chtěl dělat, v osobním životě jsem byl obdarován tak neobyčejně, všemi krásami světa, takže i v tom svém smutku stále tohle vnímám, jsem za to vděčný,“ vyznává se MUDr.Koutecký.

O vděčnosti se v jednom rozhovoru zmiňuje i světově proslulý brazilský spisovatel Paolo Coelho.

Narodil se polomrtvý v nemocnici sv. Josefa a jeho matka přísahala, že pokud se probere k životu, tak se bude z vděčnosti modlit u každé sochy sv. Josefa.

A jak to bývá, když se člověku přání splní, rychle zapomene na svoje sliby.

Proto když se Paolo v roce 1986 vydal na pouť do Santiaga de Compostela, rozhodl se začít s oslavami svého patrona sv.Josefa a odčinit to, že jeho matka svůj slib nedodržela.

A také on sám učinil kdysi dávno slib u Pražského Jezulátka.

Slíbil tam, že stane-li se spisovatelem, do Prahy se vrátí poděkovat a Jezulátku z vděčnosti přinese šaty. V roce 2005 slib splnil.

Sama jsem prožila těžké chvíle, hodiny na letišti v cizí zemi, nikomu jsem nerozuměla ani slovo a díky mé STBY letence jsem čekala, až bude volné místo v letadle.

V úzkosti jsem dala slib, že pokud se dostanu do letadla, budu se víc zajímat o starou tetu, která žila v sousedství sama, a se kterou jsem neměla moc vřelé vztahy - budu k ní laskavější.

Neuvěřitelnou „náhodou“ bylo v letadle jediné místo volné. A ještě k tomu v byznys třídě! Wow! Jedenáct hodin letu jsem prožila jako v bavlnce. Říkala jsem si tenkrát, že Pánu Bohu musí na té naší tetě hodně záležet, když mi dal tak luxusní místo.

To jsem ještě netušila, že tetě zbývají dva roky života. Přesně ty dva roky, kdy nás velmi potřebovala. Byla nemocná a můj manžel se o ni dobře staral. Chodila jsem za ní každý týden, pomáhala jí s hygienou a vždycky jsem si vzpomněla na Paříž, kde jsem ten slib dala. A také, když vidím Eiffelovku, v televizi  nebo třeba potkám někoho s obrázkem Eiffelovky na tričku, pocítím to obdarování a zároveň i velkou vděčnost.