Chci vypadnout z domu.

Budu na internátě ve Žďáře nad Sázavou.

Těším se.

Budu dostatečně daleko od našich, povinností na poli, ve vinohradě, každý den v půstu se nemusím modlit růženec, takže i daleko od Pána Boha.

Konečně svoboda.

Tak jsem uvažovala, když mi bylo 14 a dostala jsem se na školu.

Trénovala jsem na ten nový život a hned napoprvé nastoupila do špatného vlaku. Tak jednoduché to asi nebude, napadlo mě.

Ale všechno bylo dobré.

Problémy nastaly až po nějakém čase.

Najednou nebylo všechno tak růžové, jak jsem si představovala. Ve svých 15-ti letech jsem poznala tvrdou realitu.

A tak jsem jednou zašla místo vycházky do kostela a jaksi zdráhavě jsem si to tam před svatostánkem řešila. Pak jsem zašla občas na mši sv. a tak se pomalu ta moje dětská víra, před kterou jsem utíkala z domu, přetavila na vztah. Měla jsme v sobě pokoj, klid, věci se řešily a já jsem byla spokojená.

„My víme kam chodíš!“uhodili na mě vychovatelé, když si mě jednou předvolali do vychovatelny.

Bylo to v roce 1984, tedy ještě v hluboké totalitě. Zbaběle jsem mlčela a přemáhala slzy.Trest vymysleli hned: budeš chodit do světonázorového kroužku.

Už ten název odpuzoval.

„Podívej se, jsme na tom úplně stejně. Ty nemůžeš dokázat, že Bůh je, a my nemůžeme dokázat, že není,“povzbuzoval mě vychovatel František Hynek, když viděl moje zoufalství.

A tak jsem na internátě povinně chodila do nepovinného kroužku.

My na tom ale nejsme stejně!

Já vím, že je, a vy se bojíte, že by mohl být,

uvažovala jsem na první lekci u promítání filmu o Velkém třesku, který sám od sebe odstartoval stvoření celého světa.

A tak jsem díky vychovateli Hynkovi začala víc přemýšlet o tom,

proč věřím nebo přesněji, komu jsem uvěřila.

A pak jsem se "náhodou" dostala na pokoj s holkou, která se mě začala ptát na mou víru

a ve čtvrťáku těsně před maturitou byla u prvního svatého přijímání.

Poznala jsem vzácného kněze MUDr.P.Ladislava Kubíčka,

šestiletou Nikolku, která umírala na leukémii, díky ní i mého muže,

a to všechno formovalo moji víru, osobní konverzi.

Tyto vzpomínky se mi vynořily z paměti, když jsem si nedávno četla rozhovor s vatikánským zpravodajem Andreasem Englischem, který popisoval svoje obrácení.

Když na konci osmdesátých let začínal ve Vatikánu jako zpravodaj,stavěl se k církvi velmi kriticky.

Za pontifikátu Jana Pavla II se stal věřícím.

Popisuje cestu do Bratislavy, Wojtyla byl už nemocný, nemohl chodit, mluvit, hýbat se.

Ruce měl nemocí ochrnuté, když něco sevřel do ruky, nedokázal to pustit.

Cestou zastavili u skupinky věřících, papež jim chtěl požehnat, ale nedokázal to.

Vzal do ruky mikrofon, ale nevydal ze sebe ani hlásku, jenom něco zachropěl.

Tajemník se pokoušel mu ten mikrofon z ruky dostat, protože policie chtěla, aby se už jelo dál,ale sevření nechtělo povolit.

„A tak ten tajemník začal papeže do té ruky mlátit. A Wojtyla řval bolestí, až mu ten mikrofon z té ruky nakonec vypadl. Na druhé straně stáli fotografové, kteří vždycky jezdí s papežem. Bylo jich tak třicet, čtyřicet a jsou to lidé, kteří z podobných scén žijí. Vidět papeže, kterého opakovaně někdo mlátí, to by byla senzace!

Ten velký Wojtyla, který dostal Sověty na kolena,který se spolupodílel na pádu berlínské zdi, se nechá mlátit před zraky všech jako nějaký školák.

Sepsal jsem tu scénu a zašel za těmi fotografy, aby mi dali fotografii, za kterou jsem jim nabídl spousty peněz asi 20 tisíc eur.

Oni ale tvrdili, že žádnou fotku nemají.

Říkal jsem jim, to není možné, vždyť jste tam byli a viděli jste to na vlastní oči jako já!

Večer jsem s těmi fotografy šel do hospody a říkám jim:Vy mě taháte za nos, vy jste tu fotku prodali někomu jinému za mnohem víc peněz. A na to jeden z nich, takový tvrdý chlapík,který jako fotograf prošel válkou na Balkáně,do kostela ani nepáchne, povídá:

'Já jsem toho ve svém životě hodně pokazil, ale když jsem viděl tuhle scénu, jak do Wojtyly mlátí,řekl jsem si,tohle fotit nebudu.Jedinkrát ve svém životě chci něco udělat správně.'

A sklopil fotoaparát k zemi. Ostatní fotografové to viděli a udělali totéž.

Nikdo ten incident nezachytil obrazem.

Říkal jsem si, když tenhle papež dokáže udělat takový ohromný dojem i na tak tvrdé chlapíky, musí nad ním stát Bůh. A ten v tom okamžiku oslovil všechny přítomné. Pro mě to byl zásadní bod zlomu, začal jsme věřit v Boha. Bůh hraje v mém životě svou roli. A tak tomu dřív nebylo."              Interwiew č.7/2017