Krvavé jahody

Bylo ji 14 let, stejně jako je dnes mojí nejmladší dceři.

Násilím ji odvlekli i s její matkou a mladší sestrou na Sibiř.

Zažila tolik ponížení, hladu, utrpení a nelidského zacházení.

Když se v lágru bachaři opili, znásilňovali ženy - i ji, byla ještě dítě.

Pak ženy pomočili a zkopali.

Viděla svoji matku v kaluži krve, přimrzlou k zemi, se setrou ji zahrabaly do sněhu a na jaře zakopaly do jámy za lágrem.

Celých 19 let se denně modlila k Bohu, aby ta hrůza skončila a mohla se vrátit domů, na Moravu.

Drobná žena, dnes 86-letá Věra Sosnarová, mluvila o svém životě celé dvě hodiny. Lidé ji poslouchají bez dechu.

Je údajně posledním pamětníkem gulagu u nás.

Dokázala odpustit, ale ne zapomenout.

Mluví bez patosu, občas jí selhává hlas a při oživené vzpomínce na krutosti, které viděla na vlastní oči, pláče. Nechybí jí humor, to když třeba vzpomene, jak si z první výplaty (po návratu do Československa) koupily se sestrou krásné květované šaty a hrdě v nich šly do kostela. Lidé se za nimi nevěřícně otáčeli a udiveně je sledovali. Věra ani její sestra nevěděly proč. Až pan farář je diskrétně upozornil, že mají na sobě noční košile.

Svůj silný příběh popsala Věra Sosnarová v knížce „Krvavé jahody“.

Neuvěřitelně silná, pokorná žena nemá v sobě ani špetku zatrpklosti, nenávisti. Dostala jsem od ní křížek na čelo. S úctou se skláním…..