Nestává se tak často, aby se osoba mediálně známá otevřeně přiznala ke vztahu k Bohu.

O to víc mě potěšil pořad Českého rozhlasu 2 „Kontakt Dvojky“, kde publicista, herec, pedagog Milan Šimáček s velikou úctou mluvil o Bohu, o posledních věcech člověka i o současné bolavé situaci v Evropě. Tady je pár myšlenek z velmi zajímavého rozhovoru:

Herec začal nedávným zážitkem z posledního rozloučení s Borisem Hybnerem, jehož se zúčastnil. Probíhalo v Divadle Na zábradlí. Bylo to o laskavém vzpomínání, smích se míchal se slzami zármutku z odchodu blízkého člověka.

Smutní klauni několik minut odnášeli pomalu a důstojně rakev s ostatky Borise Hybnera z divadla, všichni stáli, tleskali a brečeli….

„Uvědomil jsem si přitom, že jsem se smrtí smířený. Bude mi zanedlouho, dá-li Bůh, 54 let a já se na smrt těším, protože se těším na život u Boha. A věřím, že mi Bůh ten život u něj dopřeje. On ten Boris odcházel za světlem! Za světlem, které pro nás křesťany symbolizuje Ježíš Kristus Vzkříšený,“ řekl Milan Šimáček.

Rituály rozloučení jsou pro nás důležité, ale lidé se setkání se smrtí bojí, proto je mnoho lidí u nás pohřbíváno bez obřadu….

Milan Šimáček odpovídá: „My s těmi našimi předky musíme žít v souladu, přátelsky. Já se za své předky modlím každou něděli při liturgii. Bez smíření s předky se nedá žít a taky se nedá bez toho odejít. Já bych ještě nechtěl ze světa odejít jenom proto, abych se smířil s těmi, kterým jsem ublížil.“

Je dobré, aby se pohřbů zúčastnily i děti?

„Pamatuju si, když jsem byl mladší, tak jsem si u rakve začal uvědomovat, že život má svůj začátek i konec, že nám všem bylo pět, patnáct, padesát a dá-li Bůh i sedmdesátpět a pak bychom se měli důstojně v míru rozloučit. Věřím, že smrt je jenom brána, okno do jiné dimenze.“

V živém vysílání do pořadu mohli volat i posluchači, jeden z nich (řidič kamionu) se zeptal na hercův názor na současnou situaci ve světě – pronikání násilí do Evropy ve jménu Boha…

„Tuším, na co narážíte,“

odpověděl a pokračoval,

„jsem ročník 1962. Když padla železná opona v roce 1989, bylo mi 27 let a myslel jsem si, že je před námi jen obrovské šťastné období. Už nás nic nebude rozdělovat. Prožili jsme si dvě světové války, skončila studená válka a teď je lidstvo na takové úrovni, že budeme žít jen šťastně, dopřávat si dvě dovolené ročně a budeme si žít dobrou úroveň střední třídy.

Dnes si přeju jediné: aby nebyla válka.

To vůbec není ve jménu Boha, ale jen ve jménu lidské chamtivosti, sobeckosti a nenávisti. Proti tomu se musí Evropa semknout, postavit – jak rozumem, tak duchovně, tak láskou.“

Pořad lze pustit z audioarchivu (13.4.2016) 

http://hledani.rozhlas.cz/iRadio/?query=&reader=&stanice%5B%5D=%C4%8CRo+Dvojka&porad%5B%5D=Kontakt+Dvojky&offset=20