Do velkého tlustého sešitu si zapisuju myšlenky, výroky, básně, citáty, pasáže z knížek, které se mě dotkly, které bych si chtěla připomínat.

Ten sešit si vedu už víc jak 20 let a když potřebuju povzbudit, potěšit nebo nabít baterky, otevřu a čtu.

Posledním mým zápiskem je pasáž z knížky kněze Marka Váchy: „Neumělcúm života“.

Celá ta knížka je pozoru-hodná, ale když jsem poprvé četla následující text, byla jsem ohromená i dojatá zároveň. 

Pojmenoval to, co jsem jako mladá, dospívající dívka prožívala, čím jsem se trápila, popsal moje pocity tak přesně a výstižně, že jsem místy i plakala

a před očima se mi objevovaly konkrétní situace z mého života, které jsem si do jeho myšlenek dosadila.   

Pomohlo mi to. Viděla jsem se najednou jinak, jako milovaná bytost, přijatá se vším, co ke mně patří.

 

Text začíná konstatováním –

ideálem je křesťan

usměvavý,

silný,

nebojácný,

přirozený vůdce,

radostný extrovert s nakažlivým optimismem,

týmový hráč.

„Byl jsem ale vždy spíše na straně těch,  

kterým to v životě moc nesluší, na straně nepraktických introvertů…..

vždycky jsem spíše fandil dívkám, které se obvykle moc neuměly obléknout a byly si toho trapně vědomy.

Byl jsem vždy spíše na straně bojácných typů, kterým se nikdy nedařily vztahy a těžko se seznamovaly…….

Mám rád především ty, co neumějí život, žehnám všem nesebevědomým, co mají plno dobré vůle a lásky, kterou touží dát, co jsou citliví, žehnám úzkostným typům, kteří se nejsou s to prosadit, ne proto, že by byli zbabělí.

Mám moc rád nehezká děvčata a introvertní chlapce, protože v nich vidím diamanty nerozkvetlých květů…….

Žehnám i těm, kteří jsou nejrůznějším způsobem poznamenáni výchovou,

kteří z lásky

nechtějí své rodiče zranit a zarmoutit

a kteří dodnes poslouchají maminku na slovo  a nechají ji, aby jim  podle svého nejlepšího svědomí vybrala všechny jejich dívky nebo je naopak od všech nadějných vztahů beznadějně a nemilosrdně odřízla.

Všichni jsme produkty své výchovy

a mnozí se teprve dlouho po odstěhování a osamostatnění od vlivu rodičů

probouzíme k životu,

pokud tedy máme to štěstí, abychom se kdy od vlivu rodičů odpoutali.

Mnohé z nás prarodiče a rodiče navěky

sevřou

dobře míněnou výchovou, dobře míněnými skutky a dobře míněnými radami,

kdy přehlédnou, že již nám není pět, ale dvacet pět nebo třicet pět

a kdy nás napevno zadusí jménem toho, čemu nepochopitelně říkají láska……u katolíků je tohle děsivě běžné…….

Mám otevřené srdce, lásku a pochopení pro nesmělé chlapce, pro které si při dámské volence zpravidla nikdo nepřijde,

mám otevřené srdce pro dívky, pro které nikdy nikdo nepřijde při volence pánské,

pro dívky, jejichž sebevědomí je na nule

a kterým nikdy žádný muž nedá přednost ve dveřích, protože ani nezaznamená jejich existenci,

pro chlapce a dívky, kteří se při různých zpravidla nevhodných příležitostech červenají a je jim trapně.

Žehnám váhavým a nechápavým zmatkařům, kteří byli vychováni  zároveň do lásky a citlivosti

a zároveň do velkého strachu z hříchu a z porušení různých náboženských pravidel.

Nechci říct, že je to tak všechno správně a že bychom na sobě všichni neměli pracovat,

ale v tuto chvíli nic nežádám, žehnám a přijímám  věci a povahy tak, jak jsou“.

 

 

Děkuji, P.Marku.