Na facebooku mě zasáhlo jedno netradiční blahopřání. Mladá dívka přeje své sestře Monice:

„Tak, moje milovaná nejstarší sestra dnes slaví krásné kulaté narozeniny! 
Dítě, které se nemělo narodit, které mělo být potraceno, protože by se podle lékařů jistě narodilo těžce postižené. Díky víře rodičů, kteří tehdy byli označeni za "fanatiky", je dnes mezi námi úžasná žena, matka tří dětí, teta 8 neteří a synovců, milovaná dcera a výjimečná sestra! Díky za Tebe!“

Znám tuto rodinu a vzpomněla jsem si na dopis, který napsal Tomáš (otec Moniky), před mnoha lety jako svědectví do připravované knížky o P.MUDr. Ladislavovi Kubíčkovi. Tento kněz sehrál v příběhu rodiny velkou roli – v té době před čtyřiceti lety, ale i později….

Tomáš S.:"Netušil jsem, jak dobrodružnou cestu mi Pán připravuje právě pod Ladislavovým vedením, v souvislosti s rozvíjejícím se přátelstvím s moji budoucí snoubenkou a později manželkou Danou. Když se u ní potvrdil kožní nádor, byl to právě příklad Ladislavovy důvěry v Boží prozřetelnost, důvěry ve vedení Duchem svatým, který nás povzbuzoval a pomáhal nám přijmout tuto skutečnost.

V roce 1974 jsme přijali svátost manželství, i přes nepříliš příznivé prognózy zdravotního stavu Dany. Naše láska byla silnější.

Po roce, když Dana otěhotněla, začali jsme bojovat doslova o život, život malinkého bezbranného dítěte, když nás lékařská věda, jak Ladislav říkával, přesvědčovala o nezbytnosti "přerušení těhotenství" vzhledem k absolvované chemoterapii a následnému, "téměř jistému poškození plodu", případné smrti maminky.

Taková byla prognóza, která se brzy změnila ve výhrůžky.

Tehdy jsme se rozhodli, navštívit P.Ladislava osobně. Chtěli jsme se utvrdit v tom, že náš názor je správný, protože tlak lékařů na prosazení interrupce byl nesmírný a naše rozhodnutí bylo jasné - nepřistoupit na interrupci.

V té době, bylo to někdy v červnu 1975, byl Ladislav ve Sloupu v Čechách.  

Když jsme ho seznámili s naší situací, řekl svým klidným, mírným hlasem asi toto:

"Nechci vás k ničemu nutit, ale já bych to řešil zásadním odmítnutím interrupce. Ta totiž je velkým a nepřirozeným zásahem do organizmu ženy. Těhotenství nikdy nezatíží ženu tak, jako interrupce. Nehledě na to, že jsou známy případy, kdy právě těhotenství bylo příčinou zastavení nádoru.

B u ď t e   k l i d n í.

Vsadím se, že ti doktoři nemají jedinou zkušenost s těhotenstvím v takovéto  situaci - po chemoterapii. Bojej se, že jim narušíte statistiku."

V souvislosti s takzvanými vědecky podloženými potraty vzpomněl také hudebního skladatele Beethovena, který se narodil jako šesté dítě, za velice nepříznivých poměrů, nejen sociálních, ale především zdravotních - otec silný alkoholik, syfilitik, matka tuberkulózní. Vše by nasvědčovalo pro "rozumné důvody pro potrat". Narodil se však hudební génius, žák J. Haydna.  Při loučení nás ujistil, že na nás bude denně o půlnoci myslet v modlitbě. S jeho požehnáním jsme pak uklidněni odjížděli domů.

V lednu 1976 se nám narodila naprosto zdravá holčička Monika.

Myslím, že se lékařská věda tehdy nestačila divit. Bohu díky! Když nás brzy po návratu z porodnice jednou Ladislav navštívil,   prožili jsme nádherný večer.

Hned při příchodu podával mladé mamince ruku, kterou pak s nevídanou úctou beze slov políbil, jako projev úcty a poděkování za nový život.

Nikdy nezapomenu na jeho oči, které se v tu chvíli velmi hluboce a výmluvně zahleděly do Daniných. Tím nám řekl víc než slovy.

Tehdy také prohlásil nad Moniččinou kolébkou, že z ní bude dirigent, nebo baletka.

To první mu téměř vyšlo.

Když nám udělil na rozloučenou požehnání, zeptal se nás, jak to, že na jeho pozdrav "Pán s vámi", mu tykáme, jestli to není divný... A tak jsme byli poctěni výsadou mu tykat a byli jsme přijati do jeho velké rodiny.

Malá Monička po maminčině mléce pěkně rostla a měla se k světu. Vše se zdálo být v naprostém pořádku. Po roce se však přihlásil u maminky její nádor a tak jsme opět bojovali.

To už byl Ladislav v nedalekých Třebenicích. Často se u nás stavoval, aby nás povzbudil a podpořil, posílil sv.přijímáním. Po několika nocích, kdy se zdálo že vše spěje k cíli a spánku bylo o dost méně nežli noční tmy, píchl Ladislav jeden večer Daně morfium,"abyste se trochu vyspali". Byla to naše poslední společná noc. Po dokončení této strmé cesty k bráně věčnosti, nás doprovázel i při pohřební zádušní mši svaté. Bylo to v pondělí, 20 června L.P.1977."

Život této rodiny se odvíjel dál a bylo v něm spoustu dalších neuvěřitelných zásahů Božích, ale to už je na další dlouhé pokračování.

Monika má dnes svoji rodinu, sedm sourozenců, je ředitelkou hospice a v těchto dnech slaví a děkuje na facebooku:

Všem vám, kdo jste si dnes vzpomněli, moc děkuji. A chtěla bych se podělit o jeden příběh. Mladá žena nemocná zhoubným melanomem se zamilovala do mladého muže a přes všechny nesnáze - operace, hnusné chemošky, ztrátu vlasů, pochybnosti okolí, zda to všechno ustojí, se rozhodli uzavřít sňatek. A přestože byli poučeni o tom, jak nežádoucí je gravidita při současném podávání imunoterapie, ta mladá dáma otěhotněla. Pro moudré lékaře byl jediným řešením potrat. Ti mladí manželé však chtěli důvěřovat Bohu, že když jim za těchto okolností život svěřil, asi ví proč. Byli označeni za fanatiky, manželka měla těhotenství nepřežít, dítě se mělo narodit těžce retardované, museli podepsat pár potupných reversů. Stresovali je celé těhotenství. Ale ustáli to - i díky spoustě přátel. A díky tomu já můžu dneska slavit. Jsem NESMÍRNĚ vděčná. Jim i Pánu Bohu. A děkuji i Vám za krásná přání.