Vánoce před pěti lety.

Na začátku adventu mně zavolala sestřenice-lékařka, že náš bratranec Toník leží  na ARO v nemocnici v Kyjově.

Věděla jsem, že je nemocný, měl problémy s játry, byl zařazen do programu na transplantaci.

Před Vánoci se mu udělalo špatně, do nemocnice nechtěl, ale nakonec tam stejně skončil.

Myslím na něho každý den, modlím se za něho. Je mu 35, je pár let ženatý, má malou dcerku.

Vzpomínám si, kolik těžkých chvil si Toník už prožil. Bylo mu dvacet, když se mu zabil táta v autě. Za čtyři roky zemřela i jeho mamka a on zůstal s mladším bratrem sám.  Měl různé zdravotní obtíže, ale když jsem ho potkala, vždycky se usmíval, nestěžoval si, byl plný optimismu. Babička mu dala před těžkou operací medailku Panny Marie, ať ho chrání. Přišel  na nemocniční pokoj, kde ležel mladý kluk , který byl na tom ještě hůř než Toník, možná jen psychicky. Dodával mu naději, když ho vezli na sál, Toník mu tu medailku od babičky dal: „Potřebuješ ji víc než já!“

A teď Toník leží v umělém spánku a nevypadá to moc dobře. Denně je u něho jeho žena. Volala mi, že se dokonce naskytla možnost transplantace jater, ale v jeho stavu lékaři nedoporučují převoz. Na Hod Boží vánoční, 25.12.2010 jsem jela za ním.

Toník ležel na lůžku, víčka měl slepené zelenou barvou, vlasy prošedivělé. Hladila jsem ho po ruce, modlila se a mluvila k němu:“Toníku, neboj se, všechno dobře dopadne.“ Mluvila jsme na něho a střídavě se modlila, vzpomínala na všechno, co jsme spolu od dětství prožili, na jeho krásný úsměv a pořád ho hladila po ruce.

Nechali mě tam asi hodinu. Loučila jsem se s ním a při odchodu jsem mu vložila pod roušku pod hlavu posvěcenou medailku Panny Marie.“Sbohem, Toníčku.“Když jsem ho naposledy hladila, začaly mu téct z obou očí slzy. Nevěděla jsem, že člověk může takto reagovat i v umělém spánku, a když jsem to později říkala dvěma známým lékařům, oba byli skeptičtí a spíš pochybovali, že je to možné. Člověk v umělém spánku nereaguje. Ale já jsem to na vlastní oči viděla a utvrdilo mě to v přesvědčení, že lidé v komatu na některé podněty reagují.

Za tři dny Toník zemřel. 28.12.2010.

Na pohřbu mu schola zpívala „Na cestu s námi, vyjdi Pane“

Ta jeho pozemská skončila moc brzy.

Jeho dcera Eliška má jeho oči. Krásné, hnědé, hluboké. Toníku, neboj, všechno dobře dopadne…..

Pane,

mluvíme o naději

a jsme plni skleslosti

mluvíme o víře

a jsme plni pochybností

 

mluvíme o následování

a naše cesta je jen pokulháváním

mluvíme o tvém příchodu na konci časů

a ubytováváme se zde tak pevně,

jako bychom neměli nikdy odejít

 

Pane,slyš naše přiznání,

a odpusť nám naši malověrnost

odpusť nám,

že i přes tvá svědectví

bývá pro nás pohřeb pohřbem

a hrob hrobem

daruj nám víru

a pokoru,Pane,

daruj nám svůj pokoj a mír