A to už jsme se blížili k malému ostrovu v Indickém oceánu, přistáli jsme a po bezpečnostní a vízové kontrole jsem konečně uviděla bratra a mého muže, jak na mě v hale čekají a mávala jsme jim jak o život.

Steward Air France mně nosil, co mi na očích viděl:)

Vyšli jsme z letištní haly a uviděla jsem palmy.

V kozačkám mi začalo být horko. Jeli jsme do bratrova bytu blízko pobřeží a hned do křišťálově čistého moře, A to byl pro mě nepopsatelně silný zážitek, taková krása nesmírná, že jsem už jenom děkovala, že něco takového mohu vůbec zažít.

Bráška se o nás staral jak o vlastní, seznámil nás s českou rodinou, která byla na Mauriciu už půl roku a vozil nás po ostrově. 

Viděla jsem ve městě Currepipe nádraží, které pojmenovali po Janu Palachovi, protože právě v roce 1969 získal Mauricius samostatnost. 

Zasáhl mě velmi silně film o Janu Palachovi „Hořící keř“ a jsem ráda, že oslovil i mou 16-tiletou dceru, která na něm byla v kině se třídou a tak mě to potěšilo, že i v takové dálce má náš rodák a statečný muž svoji připomínku. 

Viděli jsme poutní muslimské místo a byli v rumerii, kde se z cukrové třtiny zpracovává rum. 

A hlavně denně jsme chodili na písečnou pláž a do moře, teplého, průzračného.

Měli jsme s manželem na sebe čas, bratr mi půjčil čtečku knih, takže jsem za 10 dní přečetla i nádhernou knížku. Moc pěkné byly večery, povídání, vzpomínání, a vynikající hovězí stejky.

Zkrátka neuvěřitelná krása. A 10 dní uběhlo jako nic.

Cesta zpět byla taky do poslední chvíle nejistá, letadlo plné, ale na letišti byl můj bratr, který dokonce už domlouval, že poletím v kokpitu, ale nakonec na mě zbylo jedno místo u nouzového východu.

Pohled z letadla překrásný – tady letíme nad Alpama.

A tak jsme šťastně doletěli domů, zase každý zvlášť a děti nás vítaly a já jsem poznala, jak je strašně důležité mít kolem sebe lidi, které máte rádi a kteří mají rádi vás, že je to největší bohatství na světě.

Někdo si řekne, proč to všechno tak dramatizuju, když se dohromady nic nestalo.

Stalo.

Pro mě ano.

1. Poznala jsem svoje limity, naučila jsem se větší pokoře, větší důvěře a mám co vykládat. Můj bratr to na začátku naší cesty řekl jasně: pořád jen vykládá o tom, jak před 20-ti lety darovala krev, tak ať má aj jiné zážitky. Ano, bráško, povedlo se, zážitky z této cesty jsou neporovnatelně šťavňatější než odběr krve v kyjovské nemocnici.

2. Poznala jsem, že mám obětavého, hodného muže, kterého miluju a on miluje mě.

3. Poznala jsem, že mám skvělého bráchu, který do toho dobrodružství s námi šel, i když si asi ani nepředstavoval, co bude muset za mě řešit. Brášku, který nám připravil krásných 10 dní na nádherném ostrově, vařil nám a umožnil nám nezapomenutelné zážitky.

4. Poznala jsem, jakou sílu má víra, že mě Bůh neopustil ani v pro mě těžké situaci. Dnešní člověk s pomocí Boží moc nepočítá, ale já si myslím, že bez jeho pomoci se neobejdeme. A stačí jenom poprosit.

Někdo si řekne, proč vůbec takové věci o sobě píšu, které se třeba druzí stydí přiznat, ale mým vzorem, přítelem a učitelem byl vzácný člověk katolický kněz P. MUDr. Ladislav Kubíček, který nás učil otevřenosti, upřímnosti i takovému nadhledu a určité sebeironii, nebrat se moc vážně, proto mi nedělá problém otevřeně a upřímně psát. Tolikrát se mi už potvrdilo, že právě má otevřenost někomu pomohla, takže asi to všechno svůj význam mělo. A nestydím se psát ani svoje zážitky s Bohem - řečeno slovy jiného kněze: Když se Pán Bůh nestydí za mě, proč bych se já styděla za něho.