Brali jsme se v červenci 1994. Oddával nás tenkrát kněz P. Ladislav Kubíček v kapli sv. Antonína Paduánského. Za pár týdnů jsme s tímto knězem jeli na svatební cestu na Ukrajinu, kde se narodil.

Po dvaceti letech jsme dostali pozvání na ostrov Mauricius, kde pracovně pobýval můj bratr. Popravdě řečeno, nečekal, že fakt přijedeme. Jsme s manželem takové domácí typy, nikde jsme moc necestovali. Ale my jsme se rozhodli, že cestu na ostrov Mauricius pojmeme jako naši svatební cestu po 20-ti letech.

Našli jsme si ostrov na mapě, ani jsme netušili, kde vůbec leží a začaly přípravy: museli jsme si nechat vystavit nový cestovní pas (ten starý jsme měli už 10 let propadlý). Zajistili jsme si hlídání pro naše dcery, vyřídili pojištění a další nezbytné věci a samozřejmě objednali letenky.

Tedy letenku si přes internet objednal můj manžel, pro mě vyřizoval speciální letenku můj bratr (jako jeho rodinný příslušník jsem ji měla za velmi výhodnou cenu). Manžel naplánoval náš let se společností Fly Emirates z Prahy přes Dubaj a pak na ostrov Mauricius.

 

Stand by letenka

Museli jsme však počítat ještě s jednou možnou komplikací: moje speciální letenka, tzv. STBY – znamenala, že se dostanu do letadla jenom tehdy, pokud v něm bude volné místo. Pokud ne, budu muset čekat na další let.

 

Slovíčka

Moje fantazie pracovala naplno: neumím anglicky a co když se nedostanu v Dubaji do letadla?

Jak se domluvím?

O manžela jsem strach neměla, oprášil si angličtinu před rokem, když putoval do Santiaga, ale já znám anglicky pár slov a když je někdy příležitostně neuváženě použiju, naše dcery mají co dělat, aby nepukly smíchy.

Pro jistotu jsem si nechala od bratra přeložit několik vět, které by se mi mohly třeba hodit:

Letiště v Dubaji:

ZA JAK DLOUHO POLETI DALSI LETADLO NA MAURICIUS?

COZE??

MOHU SI ZDE NA LETISTI NA 8 HODIN SEDNOUT?

NEOBTEZUJTE MNE, MÁM 3 DETI!

KOLIK STOJI PERNAMENTKA NA ZACHOD?

MAM HLAD.

KDE JE V DUBAJI ARMADA SPASY, POTREBUJI PRENOCOVAT.

MYSLELA JSEM SI TO.

NO NIC,VYDRZÍM TO.

PAN BUH VAM TO OPLAT.

KUDY MAM VEJIT DO LETADLA? SILHAM HLADY A VIDIM NEKOLIK GATU.

 

V letadle:

 

NE, MLUVIM JEN SVOU RODNOU RECI.

NEPOKOUSEJTE SE MI NIC VYSVETLIT, JE VAM TO PRD PLATNE, NECHAPU.

NAMALUJTE MI TO.

JAK SE ZAPINÁ TATO ZACHRANNA VESTA?

NEMATE VETSI VESTU?

KOLIK STUPNU MA MORE?

NALEJTE MI TVRDÝ ALKOHOL.

UMIM TROCHU RUSKY.

JEDETE ZE SOCI ??( zrejme zbloudilý olympionik).

NERIKEJTE!

JMENUJU SE JANA,MUZEME SI TYKAT.

DETI? NE, NEMAM.

ZVU VAS NA DRINK.

"VINEEEEEECKO BILEEEEE"

JEEEEE,NEVERILA BYCH, JAK JE KRASNE NA MADAGASKARU.

PUJCITE MI VESTU?

CHCI PREPLAVAT NA DRUHY OSTROV.

 

Dcera mi z knihovny přinesla několik knížek, které mi poslala knihovnice (netušíc na jakou cestu se chystáme), mimo jiné s titulem: „Znásilněná v dubajském vězení“.

To jsem se ještě pořád smála.

 

Nesmím letět s manželem

 

Ovšem týden před odletem další zpráva:

Bratr volal, že já na tu speciální letenku nepoletím s Fly Emirates, ale musím letět s jinou společností přes Paříž. 

To by znamenalo,  že tedy poletíme já i manžel každý zvlášť!  

Musela jsem se rychle smířit  s tím, že na svatební cestu poletíme každý jiným letadlem (manžel to označil za výhodu, poněvadž se aspoň nepohádáme a kdyby se něco stalo, budou naše děti polosiroty a ne siroty).

Nu což, když jsme se dali na dobrodružství, tak se vším všudy, ne? Aspoň odpadá jedna starost – v dubajském vězení mě určitě neznásilní.

Když tedy poletíme každý zvlášť, domluvili jsme se, že manžel poveze zavazadlo se všemi našimi věcmi a já budu mít jen příruční zavazadlo do letadla, abych si cestu moc nekomplikovala.

 Vietnamská taška

V rámci posledních příprav jsem vyrazila do nedalekého města Hodonína koupit si pořádnou tašku, do které bych mohla nacpat 8 kg věcí, povolených do letadla. Nakonec jsem koupila „skoro“ koženou tašku u Vietnamca za 200,-.

Ale než jsem dojela z Hodonína domů, uletěl mě z tašky na jednom uchu cvoček.

 Záda

Ve čtvrtek večer před odletem mě „chytla“ záda. Doktorka mě nadopovala léky a injekcemi proti bolesti a v pátek večer jsme vyrazili do Malých Kyšic, kde jsme měli u bratrovy rodiny strávit dva dny před odletem.

Odlétali jsme v neděli (já kolem 9.00 z Prahy do Paříže a můj muž kolem 17.00 z Prahy do Dubaje).

Pas

Nadopovanou prášky (injekci mi vpravila do zad hodná sousedka v Kyšicích) mě manžel ráno odvezl na letiště Václava Havla, s dojetím jsme se loučili: uvidíme se zítra na Mauriciu, doufali jsme oba.

Uviděli jsme se však už za půl hodiny, protože když jsem si v hale letiště připravovala doklady k odbavení, otevřela jsem pas a ztuhla jsem: pas se jménem mého muže, včetně letenky.

Jeho letenky.

Třesoucí rukou jsem vytočila na mobilu manželovo číslo a přiškrceným hlasem jsem mu sdělila, že mám své doklady i s letenkou na nočním stolku v Kyšičkách. Manželovi se zvedl adrenalin v krvi a posléze i rychlost vozidla a do půl hodiny byl opět na letišti – s mými doklady.

Opět jsme se rozloučili a já jsem měla už nejvyšší čas projít řádnou bezpečnostní kontrolou (musela jsem vyzout i boty-kozačky na vysokém podpadku, kontrolovali mi i ponožky) no a pak konečně do letadla.

Konečně Paříž

Před polednem jsem byla v Paříži na letišti Charles De Gaulle. Šla jsem s davem, jak mi radil můj bratr a měla asi 5 hodin času do odletu letadla na Mauricius. Dle dalších instrukcí jsem měla najít můstek, kde jsem potřebovala vytisknout Palubní lístek do letadla, pořád ale bez přiděleného místa v letadla (zda se dostanu do letadla zjistím až krátce před odletem, až jestli bude volné místo).

K obědu jsem si koupila bagetu a pak podle podrobných písemných instrukcí mého bratra jsem šla hledat můj GATE, tedy místo, odkud se bude nasedat do „mého“ letadla. Opět bezpečnostní kontrola, opět jsem si sundávala boty. Injekce z rána pomalu přestala účinkovat a já jsem začala cítit záda. V bezcelním prostoru jsem se ještě zastavila v pařížské parfumerii, kde jsem použila několika testrů parfémů světových značek a pořád ještě v klidu došla na místo o několik hodin dříve, abych se někde neztratila.

Asi půl hodiny před odletem jsem se odvážila přijít za paní, která odbavovala cestující na Mauricius. Ukázala jsem jí svoji STBY letenku a doufala, že pochopí, že potřebuji přidělit místo v letadle. Pochopila, ale já jsem nepochopila, co mi začala vysvětlovat.

Zeptala se mě jestli rozumím anglicky. Odvětila jsem, že jen česky a rusky.

 „Rusiš?“ubezpečovala se a začala na svém mobilu vytáčet číslo někoho, kdo se se mnou rusky domluví a přeloží mi to, co mi chtěla sdělit.

Znervózněla jsem.

Rusky jsem se učila na základce a na střední, v paměti mi naskočily pouze fráze typu: Kak ty pravjol kanikuly, ja katalsja na sáňkách - ale mluvit s někým rusky po telefonu, to už by bylo asi silné kafe.

„Unáhlila jsem se“, řekla jsem černošce česky, „rusiš po telefonu najn.“

 

Jak frajérka domachrovala

Vytáhla jsem svůj mobil dala jí ho před obličej a řekla: „Zděs maj brádr“.

Vytočila jsem číslo bratra a modlila se, aby mi vydržela baterka na mobilu, než se dozvím, co se děje. Černoška s bratrem delší dobu mluvila a byla velmi ochotná, hledala snad všechna možná řešení a pak mně mobil podala:

„Jani,“ začal opatrně bratr, „letadlo je plné, nevezmou Tě. Možná Tě vezmou do dalšího letadla, ale to letí až těsně před půlnocí,……..ale i to je už teď dost plné.“

Zatmělo se mi před očima.  Frajérka právě domachrovala.

„Ale neboj, zajistím Ti nocleh v hotelu nedaleko letiště, pokud Tě nevezmou do letadla, tak si najdeš taxi a zítra budeš zkoušet znova,“ snažil se mě uklidnit.

Polilo mě horko.

„Pavli, já se z letiště nehnu,“ řekla jsem pevně a zoufale. Na konci té krátké věty se mi hlas zlomil.

Ale můj bratr mě přesvědčoval, že by to bylo velmi fyzicky náročné čekat tak dlouho a že se nemám bát, zařídí mi ten hotel.

Bude prý na mě čekat, ať mu zavolám o půlnoci, jestli jsem se dostala nebo ne a pak se domluvíme dál. Zlatý bratr. Časový posun je na Mauriciu + 3 hodiny, takže bude na mě čekat až do tří do rána!