Pak už  jsem jen kývala a usmívala se.

Sedla jsem si do superpohodlného vysokého koženého křesla, vypila nabízené šampaňské, že beru prášky jsem si ani nevzpomněla.

Steward brzy poznal, že anglicky neumím ani Ň, tak pak už jsem pila jen pomerančový džus, protože jsem si nemohla za nic na světě vzpomenout na jiné ovoce než orange.

Letěli jsme nad noční Paříží, viděla jsem nasvícenou Eiffelovku (myslela jsme si, že pilot nám tak šikovně z boku nalétl, abychom líp tu krásu nočního města viděli, ale pak mi bratr řekl, že to jen měnil směr). Ale já jsem z toho měla radost jako dítě, hlavně však z toho, že tu Eiffelovku vidím z výšky a ne z okna taxiku.

Když jsem se trochu uklidnila, uviděla jsem kolem sebe dost různých tlačítek, o kterých jsem ani netušila, k čemu slouží. Můj súsed, Francouz, chlapík menší štíhlé postavy, byl zajetý v sedadle, že jsem ho skoro ani neviděla. Nenápadně jsem ho pozorovala, abych věděla, co a jak mám dělat.

Byl ale dost rychlý, zřejmě neletí poprvé, myslela jsme si. (Já jsem sice už letěla, ale v roce 1986 do Leningradu s JZD Budoucnost Blatnice a tenkrát v letadle byly jen bezpečnostní pásy).

Francouz sáhl na něco a záhy před něj vyskočila obrazovka, na které si navolil film, zapnul někam sluchátka a díval se.

No nic, televizu nepotřebuju, řekla jsme si a modlila se a děkovala za to, že letím.

Rozhodla jsem se, že se ničemu nebudu divit, ale stejně jsem mírně vyvalila oči, když jsem ten hmat viděla.

Steward nesl něco na tácu. Vypadalo to jak nějaký vysoký šlehačkový zákusek. Myslela jsem si, že nejdřív se najíme a zákusek až na konec. Ale což, jiný kraj, jiný mrav.

Kleštičkama nabral a podal mně jeden. Ihned jsme poznala, že to není k jídlu a čekala jsem, co s tím bude súsed dělat. Ten si ruličku rozložil, byl to malý nahřátý a navoněný ručníček.

Pomalu si otřel tvář a pak ruce.

Chvilku jsem počkala, aby nemyslel, že opakuju a pak jsem vše zopakovala po něm.

Hostina

A pak nám přinesli jídelní lístek.

Dělala jsem, že mě zajímá, četla si anglické a francouzské názvy jídel a přemýšlela, co si vyberu, když vůbec nevím co to je a hlavně jak to řeknu.

Ale moje obavy byly zbytečné, všechno, co bylo na lístku jsme dostali postupně na talíř.

Ovšem nejtrapnější chvilka (ač je to neuvěřitelné) byla teprve přede mnou.

Můj súsed si odněkud lehce vytáhl stolek a rozložil si ho před sebe. Těsně před sebe. Došlo mně, že pokud chci jíst, musím udělat totéž, ale jak?

Zkoušela jsme odklopit jeden kryt, jakože něco hledám, ale stolek tam nebyl.

Pak jsem uviděla nějakou mezeru, kde byl stolek ukryt a neohrabaným tahem jsem se snažila vypáčit ho z úkrytu, což zní sice neuvěřitelně, ale povedlo se mi to, rozprostřela jsme ho těsně před sebe, jako ten můj súsed.

Na tomto místě musím podotknout, že můj súsed měl asi o 20 kg míň než já, takže nepřečníval.

Já jsem přečnívala.

Takže stolek, který jsem rozložila těsně před sebe byl jak nakloněná rovina.

Hodně nakloněná rovina.

Horečně jsme přemýšlela, jak to udělat, aby můj talíř nesjel hned k súsedovi.

A tak mě napadlo zadržet dech, aby stolek trochu klesl.

Stolek sice klesl, ale mně vyvstal další problém – jak budu jíst se zatajeným dechem?

A jak jsem tak přemýšlela a pořád se nadechovala, nechťa jsem do stolku trochu drcla a on se SÁM dopředu POSUNUL. Tak to jsem nečekala.

 Steward Air France byl velmi milý a přinesl mi, co mi na očích viděl:)

 

No a  pak začaly hody.

Na pěti talířcích přinesli předkrm (že je to předkrm jsem pochopila později, až jsem to všechno snědla v domnění, že jde o hlavní chod).

Kdybych víc sledovala súseda, možná bych to pochopila dřív, protože on do každého jídla jen ďobl. Ale já jsem s chutí snědla několik druhů sýra, žampiony plněné špenátem, krém z datlí se sušenýma meruňkama, lahodné paštičky s oříšky, ke všemu teplé křupavé pečivo. Steward s úsměvem odnesl mých všech 5 prázdných talířků a já jsem mu líbezný úsměv opětovala.

Kdo ví, co si myslel.

Následoval hlavní chod – ryba, rýže, salát, omáčka a nakonec dezert, zmrzlina, vše dokonale vyvážené chuťově, prostě lahůdky, některé jsem do té doby ani neochutnala. Prostě hostina jak v nebi.

Po dvou hodinách hodování jsem už fakt nemohla.

Dostali jsme kabelku s potřebami na spaní, pěknů huňatů deku a ve stejné barvě i polštář, po hygieně jsem si sedadlo pohodlně snížila, nohy zvedla, no prostě balzám na moje bolavá záda. Pán Bůh je borec. Zhasli světlo a já se zabalila do deky (radost mi kazil pouze fakt, že jsem byla pořád připoutaná, nevěděla jsem, že nemusím), lehla a spala.

Jestli někdo dočetl až sem, což pochybuju, a je dostatečně otrlý a nic ho nepohorší, čtěte dál, ostatní tuto drobnou kapitolku přeskočte.

PRD

Súsed za mnů dost celou noc prděl. Sice takové ticháčky, ale ten odér byl takový silný a divný. To je z těch luxusních paštiček, pomyslela jsme si.

 

Konečně v cíli

No a 11 hodin uteklo jak nic. Ráno zase hygiena, ale musela jsem počkat, až súsed vstane, bála jsem se, že bych ho nepřekročila (seděla jsem u okna)  a mohla ho zalehnout, což bych mu nepřála.

A zase se jedlo – snídaně dokonalá, nahřáté rohlíčky, croissanty, marmeládky, sorbet, v životě jsem tak nesnídala.                                             pokračování příště