Z haly jsem uviděla startující letadlo na Mauricius, které startovalo beze mě.

Vzala jsem foťák a aspoň si ho vyfotila. Na památku.

 

Co teď?

Hodná paní viděla můj zoufalý pohled a zrovna mi vytiskla palubní lístek na půlnoční let, ale zatím bez přiděleného místa. To se uvidí až těsně před odletem.

Co budu dalších 7 hodin dělat?

Myšlenku, že bych se zašla podívat na zajíce do miniparčíku na letišti u terminálu 3 (jak doporučují na internetu) jsem zapudila dřív než mi naskočila. Ze všeho nejmíň mě teď zajímali zajíci.

Musím si koupit vodu.

Půllitrovka obyčejné vody stála 5 euro, musí mi vydržet až do půlnoci.

Šla jsem hledat svůj další GATE. Ten byl až na druhém konci obrovského letiště, takže jsem přejížděla vlakem. Značení bylo velmi dobré a tak jsem brzo našla, odkud mi má letět další letadlo.

Před vstupem na můj GATE zase bezpečnostní kontrola.

Když po mně chtěli, abych si dnes už potřetí vyzula svoje kozačky, (myslí si snad, že pašuju v podpadku kokain??) dělala jsem, že jim nerozumím.

Bála jsem se totiž, že bych se kvůli bolavým zádům už z předklonu nenarovnala.

No tak to by mě ještě chybělo!

Představovala jsem si, že bych v tom předklonu hledala v noční Paříži taxika do hotelu.

Dělala jsem, že pánovi nerozumím a prošla jsem aj s botama.

Voda

Problém ale nastal. Další pán mi ukázal na flašku s vodou a naznačil mi, že ji mám vyhodit. Ach, když jsem si kupovala tu vodu, neuvědomila jsem si, že budu procházet ještě jednou kontrolou.

Tak to ne. „Vodu nedám,“ řekla jsem česky a ukázala na prstech 5 euro – tolik moc stála ta troška vody.

Pán ale trval na svém. Stála jsem tam u kontroly a celou půllitrovku musela před ním vypít.

Na ex. Usmíval se na mě a mně bylo jasné, že do půlnoci budu bez vody.

Šla jsem na svůj GATE a bylo mi špatně, mimo jiné i ze směsi parfémů, jejichž vzorky jsem v neuváženě velkém množství použila. (Slovo neuváženě tady nějak moc často používám, tak nevím, zda aspoň něco bylo uvážené??)

V moderní hale byla kromě sedadel i kožená lehátka. Díky Bože, ulevím svým zádům. A tak jsem několik hodin ležela na lehátku ve velké prosklené hale, dívala se, jak zapadá slunko a na letištní ploše nepřetržitě přistávají a odlétají letadla, pohled na noční oblohu byl překrásný, mne však začaly svírat pochybnosti.

Tíseň

Padla na mě tíseň nepopsatelná a v takové míře ještě nepoznaná.

Otázky se rojily:

Co budu dělat, když se nedostanu do toho půlnočního letu?

Nedovedu si představit, že bych hledala z tohoto bludiště (druhé největší letiště v Evropě) cestu ven a pak někde v jednu v noci naháněla taxikáře, nevědíc, kam vůbec jedu (prý mi adresu bratr napíše do sms a mám ji taxikářovi ukázat).

Navíc mám u sebe jen 100 (tedy teď už 85) euro na to, abych se dostala taxíkem do hotelu a další den zpět – bude to stačit?

Když voda stála 5 euro, kolik bude stát taxi? A co když ani zítra nebude v letadle místo.

Nabíječku na mobil měl můj manžel v batohu, co až se mi vybije mobil?

Osamělost, pocity bezmoci, úzkost. Uvažovala jsem, jak se asi cítí bezdomovci a najednou jsem pocítila hluboký soucit s těmito lidmi.

Slib

„Bože,“ volala jsem v duchu k nebi, „vím, že mě neopustíš. Pomoz mi víc Ti důvěřovat, i teď, když se cítím tak bídně.“ Měla jsem u sebe Novenu odevzdanosti a začala jsme si opakovat:

Pane Ježíši, důvěřuji Ti, postarej se o všechno.

Modlitba mě uklidnila a v této vyprahlosti jsem si najednou vzpomněla na naši 92-letou pratetu, která bydlí v těsném sousedství. Už několik let žije zcela osaměle, opuštěně.

Moc za ní nechodím, jen občas. Jen když musím. A  když tady tak bezmocně sedím, přišla mi na mysl prosba: „Pane, chceš, abychom Tě prosili obyčejně a prostě, jako děti a já Tě teď chci poprosit, abys mi držel jedno místo v tom půlnočním letadle. Vím, že je dost plné, ale vím, že ty umíš zařídit všecko. A jako poděkování Ti slibuju, že se začnu víc zajímat o tetu, začnu za ní víc chodit, budu k ní laskavější a nenechám ji tam tak samotnou.“

Blížila se 23.00 hodina, hala se začala plnit, cestujících přibývalo a všichni měli namířeno na Mauricius.

 

Vyslyšená prosba

Na odbavovacím můstku se objevila mladá žena a začala v PC uzavírat let. Přišla jsem za ní první a začala: „Please,“ podívala jsem se na ni nešťastně a s naléhavým pohledem jí ukázala palubní lístek STBY. Napadlo mě, že bych ještě měla přitlačit a tak jsem vytáhla jediný trumf- naskenovaný pilotní průkaz mého bratra.

S moravským přízvukem a odhodláním teď a nebo nikdy jsem mladé ženě strčila před oči průkaz mého bratra a řekla:

„Maj brádr is pajlot.“

Slečnu to evidentně zaujalo: „Pajlot Air Mauricius?“

„Jés,“kývala jsem hlavou. Ještě něco řekla a já jen kývala.

Slečna se mile usmála, něco chvíli hledala v PC a pak mně vyjela lístek do letadla a s úsměvem mi ho podávala. Byla jsem tak ohromena, že jsme tam několik vteřin s úžasem stála a pak jsem jí začala česky děkovat a že je strašně hodná a že mi zachránila život.

Lidé už nastupovali a já zase s davem podle instrukcí jsem šla k odbavení do letadla. Zastavil mně jeden zřízenec, podíval se na letenku a ukazoval, že já tam nesmím.

Cože?

Ukázal mi, že já mám jít jinou uličkou.

Doufala jsem, že to není východ z haly. Naštěstí nebyl. Po chvíli chtěla letuška můj pas a palubní lístek. Podala jsme jí ho, ona ho vložila do elektronické čtečky a pak mi ho vracela s mírným úklonem a ukázala mi cestu:

„Please, business class.“

Ohromeně jsem na ni zírala:

„Cože? Já? Byznys klas??“

„Yes,“řekla a divila se, že to nevím.

Na nic jsem nečekala a šla do přistaveného tunelu. Z prvního letadla mě vyhodili a teď se mně málem klaňajů, blesklo mi, ale radost, že poletím byla nekonečná. Brala bych místo třeba i na záchodě, ale v byznys klas??-to by mě ani ve snu nenapadlo. A děkovala Pánu Bohu za vyslyšení.

Business class aneb Alenka  říši divů

Rozzářená, s vietnamskou taškou na rameni se skoro urvaným uchem jsem vešla do byznys klas, kde bylo nezvyklé ticho. Z plna hrdla jsem přešťastně a halasně a česky pozdravila:

„Dobrý večér!“

Mých asi 20 spolucestujících, dokonale oblečených, příjemně navoněných se na mě tázavě podívalo a asi si tipovali, odkud jsme tam spadla. Neodpověděli a vážnýma očima se vrátili ke svým myšlenkám.

Usedla jsem na sedadlo 1A a vytočila bratrovo číslo. Okamžitě ho zvedl. Oznámila jsme mu, že sedím v letadle a určitě neuhádne kde, no v byznys třídě! A za 11 hodin, dá-li Pán Bůh se uvidíme na Mauriciu. Bráška poslouchal a pak se začal smát a popřál mi dobrou noc. Myslím, že z něho spadla velká starost. Protože navigovat svoji negramotnou sestru není nic jednoduchého. Podezírám ho, že se taky modlil, abych se do letadla dostala.

Vzrušeně jsem dotelefonovala a to bylo jediné, co ode mě v byznys třídě slyšeli. 

                                                                                         pokračování příště