Čekala jsem na autobus.

Přisedla jsem si na lavičku, kde se celkem hlasitě bavily dvě ženy.

„Odkud jedeš?“ ptá se ta mladší.

„Ani sa neptaj. Byla jsem v nemocnici na kapačkách a  neměl kdo pro mě dojet, tak mosím autobusem,“  odpovídá starší žena.

„Máš dceru a syna, neměli čas?“ vyzvídá ta první.

„Ani sa neptaj, céra žije už  deset roků s ženatým chlapem kdesi v pronajatém bytě, málokdy mně zavolá, ani neví, že jsem byla v nemocnici                                         a syn – ten má svoje zájmy. Bylo mu už čtyřicet a pořád je svobodný jak Evropa.“

Obě ženy se zasmály, i když té starší do smíchu moc nebylo.

„Starám sa o syna, peru mu, vařím, ale on má na mně enom tlamu. Mě už má rád enom ten náš pes, ale ten pro mě do nemocnice nedojede,“ povzdychne si.

„A nejhorší je, že ani umřít eště nemožu! Můj muž umřél před pěti rokama, tož by mně ani neměli kde pochovat,“ uzavírá žena.

Docela mě z toho co jsem vyslechla mrazilo.