Jmenuji se Ladislav Radoň, jsem 42letý tatínek 5 dětí.

Dočasně v invalidním důchodě. Vyrůstal jsem a stále žiji na Valašsku, ve Vizovicích. Moje maminka mne i mé dvě sestry vedla k víře již od malička a tak jsem chodil ministrovat.  Zažil jsem i „dobrodružství společenství“ v totalitním systému a to pod vedením O. Jana – nynějšího arcibiskupa Mons. J. Graubnera. Takže základy položeny pevné, start a směr jasný.

 

Ale přišla vojna, zaměstnání, svatba, děti a tím i starosti a nemalé finanční.

To již po převratu. Zkoušel jsem různé podnikatelské záměry, abych se vyrovnal vrstevníkům, co již nabývali majetky, ale já dostával sebe i svou rodinu do dluhů a způsoboval nemalé starosti své ženě, která to těžce mlčky nesla. Nakonec přes různá zaměstnání jako skladník jsem se dostal k řízení nákladního vozu a tak tedy vykonával práci jako řidič mezinárodní kamionové dopravy. Tato práce mne nikdy moc nenaplňovala spokojeností. Někde hluboko v genech mám asi po předcích zakódovaný vztah k hospodaření, k zemědělství, chovu dobytka. Tak jsem často při svých cestách tiše záviděl traktoristům, kombajnérům, no prostě všem, co měli co dočinění se zemědělstvím. To zvláště v zahraničí – Francie, Belgie.

 

V té době to s praktikováním víry nebylo nijak valné, spíš naopak velice vlažné.

Moje manželka je katechetkou a aktivně se stará o různé věci ve farnosti.

Nikdy mne ani nenapadlo se víc zajímat a vše jsem omlouval svým zaměstnáním.

Asi před 5 lety se mi dostala do rukou knížka o Otci Ladislavovi Kubíčkovi „Až k prolití krve“.

Vzpomínám, že jsem v té době jel někam do jižní Francie.

Než jsem odjel, tak mi tu knihu zapůjčila moje maminka se slovy, že je vynikající a mám si ji přečíst. Já jsem v té době četl maximálně bulvár, vlastně nikdy nic moc jsem nečetl, jen to, co musel. Na zadní straně knihy jsem viděl – Otec Ladislav -, říkám výborně – jmenovec, cestou se mrknu, co byl zač a hodil jsem knihu za sebe v kamioně na postel.

Trávil jsem víkend někde před Marsseille na parkovišti s kolegy.

Jeden z řidičů vyprávěl příběh, který se odehrál na čerpací stanici toho parkoviště, cca tenkrát před rokem. Nějaký náš kolega řidič asi ze Slovenska měl sebou 6letého syna, který spal v kamionu na horní posteli.

Když zastavil na té čerpací stanici a šel si koupit pití, jeho auto chtěl někdo vykrást. Zloděj narazil na křičící dítě a tak ho umlčel (zabil) a utekl. Po vyslechnutí celého příběhu jsem ten večer už nemohl spát. Uvědomil jsem si, že jsem občas sebou taky brával své dítě a jímala mne hrůza při té představě. Cítil jsem nutnost se za toho člověka modlit. A taky jsem vzal do rukou knihu o Otci Ladislavovi a celou jsem ji doslova přehltal.

A tehdy jsem vklouzl do područí O. Ladislava Kubíčka.

Začaly se dít neskutečné věci. Vracelo se mi vše, co mne učil (v mládí O. Jan Graubner), společenství, která jsem prožil, obrovská touha po očištění duše a to razantní.

Touha sblížit se s Bohem a modlit se.

Cítil jsem blízkost O. Ladislava a to jsem netušil, co mne čeká.

Svůj život jsem začal pomalu překopávat a O. Ladislav byl velikým učitelem.

Jezdili jsme s manželkou, pokud to šlo, na sv. Hostýn a tam vše svěřovali Panně Marii. Dělal jsem si radost tím, že jsem postupně kupoval všechny vaše publikace a cítil větší a větší potřebu něco „víc“ dělat. Dokonce jsem začal u nás v kostel pomáhat při vybírání (do zvonečku), což bych ještě před nedávnem považoval za absurdní.

Po vzoru Otce Ladislava jsem chtěl plnit Boží vůli a „to už ať je jakákoli“ gradovalo ve mně stát se rytířem Kristovým.

Stále jsem jezdil a ptal se: Pane co po mne žádáš? Vždyť víš, že mne to ježdění nebaví, tak rád bych dělal něco jiného, ale peníze jinak nevydělám. V té době jsem ještě hodně kouřil a měl problém se toho zlozvyku zbavit. Tak zas tak trochu podle Otce Ladislava: Duchu svatý, když jsem tak slabý a nedokážu si sám s tím poradit, dávám Ti plnou moc mi to překazit! Jo to jsem si měl vše pořádně promyslet než jsem dal tuto „plnou moc“ (ovšem nelituji).

Neuplynula dlouhá doba a začínají se dít divné věci!

Sám „nejvyšší režisér“ mi dává hlavní roli!

Koncem roku 2010 se cítím dost špatně, jsem stále unavený. Vše připisuji mojí obezitě a přechozeným chřipkám.

Únor 2011.

Vrátil jsem se z jízdy a navštívil jsem svého lékaře. Na druhý den mi po odběrech krve řekla známá, která pracuje v laboratoři, že je něco hodně špatně s mými výsledky. To již volal pan doktor mé manželce, že máme jet urgentně na hematologii do Zlína. Tam mi po sternální punkci sdělili pozitivní nálet akutní myeloidní leukemie. Okamžitě jsme odjeli do Brna a nastoupil jsem do FN Brno na hematoonkologii.

Vše se odehrálo tak rychle, že jsem si ani nestihl uvědomovat závažnost.

Jelikož byla nemoc v hodně pokročilém stádiu, doslal jsem ihned chemoterapii. Rychlá odpověď: Pane co po mě žádáš? Celá rodina i církevní rodina (spolčo ..) i ti, které jsem ani neznal se za mne začali modlit. A vyprosili mi tolik milostí, že naplňují celý náš pokoj, kde jsme 3. Samozřejmě onkologicky nemocní. Dokážeme se smát a dělat si srandu. Jednoho staršího pána tak kolem 70 let nám přivezli na pokoj a on pak děkoval, že dostal úplně novou chuť se svou nemocí bojovat.

Já vím, že to Duch svatý vál plným proudem skrze všechny ty modlitby. Otec Ladislav stál při mně pořád! Já nevím jak, ale já ho stále cítil. Při druhé dávce chema jsem dostal vysoké teploty. Odvezli mne na JIP. Dostal jsem zánět do plic a začal jsem tak trochu víc bojovat o život. Ležel jsem na dýchacích přístrojích a antibiotika nezabíraly. Začaly mi kolabovat všechny životní funkce. Vzpomínám, že jsem se dotkl něčeho strašného, strašné bezmoci. Tehdy jsem prosil Otce Ladislava, ať už mi vyprosí KONEC. Ať si mne už Pán zavolá. Vím, že všichni ještě zintenzivnili své modlitby a i Otec Ladislav mi jistě u Boha vyprosil, že tu mám být.

A tak jsem se začal lepšit a i antibiotika zabraly. Další milost od Boha – moje sestra mi mohla darovat kostní dřeň. Takže další chemo  a ozáření před transplantací. Na transplantačním pokoji (izolaci) byl Otec Ladislav při každé vizitě. Také musím připomenout, že mi pastorační asistentka nosila Pana Ježíše v eucharistii.

Nyní jezdím na kontroly a jsem stále v invalidním důchodu, ale ten mi asi brzy vezmou. Začal jsem u nás ve farnosti pomáhat jako kostelník, pořídil jsem si kozu (začátek hospodářství?). Ale aby to nebylo moc jednoduché, tak když už je relativně vše o.k., tak moje žena Hanka se sesypala a má určitý druh úzkostného stavu a je nutné to léčit léky, které již snad začínají zabírat. Ona v těch mých nejtěžších chvílích nabídla Bohu, že chce nést část mého kříže a On ji vyslyšel. Otec Ladislav nás to tak učí a ono to „funguje“! Velice rychle.

Jsem si 100% jist, že Otec Ladislav Kubíček mi vyprosil milost uzdravení. Vím, že by mnoho lidí protestovalo, že mne uzdravila moderní medicína, ale já děkuju Bohu, Otci Ladislavovi a všem přímluvcům za své uzdravení. Doufám, že Vás touto zkušeností nebudu obtěžovat, ale nemohl jsem jinak. Cítil jsem stále intenzivnější nutkání toto napsat. 

                  Srdečně Vás zdravím     Ladislav Radoň, Vizovice