„Jan Amos Komenský zemřel roku 1670 v Amsterodamu. Byl učitelem národů, filosofem, ale hlavně člověkem, který věřil, že Bůh přebývá v srdci každého člověka - a že čeká třeba celý náš život, až si toho všimneme.“

Tato slova zazněla v závěru hry „Labyrint světa“, se kterou po vlastech českých jezdí vynikající herec Víťa Marčík. Před představením v Dubňanech si udělal čas na krátký rozhovor a mě nejvíce zaujala jeho odpověď na otázku:

 

Co Vás nejvíc zasáhlo na celém tom díle?

Nejvíc mě oslovilo, že Komenský věděl, že Bůh přebývá v každém z nás

– ta myšlenka mě dělá hrozně dobře a cítím, že to tak je.

Když cítí člověk opuštěnost, přece i Ježíš na kříži volal Bože můj, proč jsi mě opustil - tak to že my ho necítíme neznamená, že On s námi není,

ale že my Ho z nějakého důvodu nejsme schopni vnímat.

Příběh je o tom, že poutník hledá smysl života a nikde ho nenašel, ani ve smrti a najednou stojí a za sebou slyší hlas:

„Navrať se!“

„Kam se mám navrátiti?“

„Do srdce svého. A zavři za sebou dveře.“

A nastalo ticho, které mě provokovalo a štvalo.

Sebral jsem tedy všechno myšlení své a uzavíraje oči, uši, ústa i nos a celou svou silou, kterou jsem ještě měl, vstoupil jsem sám do sebe, do srdce svého a aj, byla tam tma.

To je tak nádherné! A dál tam popisuje, jak Ježíš k němu sestupuje.....ale já to mám v představení trochu jinak, mám rád tzv. zcizováky. Já to setkání poutníka s Bohem dělám jinak, ale pak upozorním samozřejmě – kdo chce, ať si to přečte.

Aj byla tam tma, ale když se pořádně začneš dívat, pořádně začneš poslouchat, tak Ho najdeš – malinkého, strašně malého – to mě oslovuje, ta Boží přítomnost – Bůh je všemohoucí, obrovský, ale zároveň strašně maličký a bezmocný. Můžeš si s ním dělat co chceš – ty ho přijímáš, ale jestli ho někdo chytne, pošlape ho, nemůže se bránit – a v tom je obrovská síla.

Ta bezmoc a síla zároveň.

Mě hrozně dojímá eucharistie. Pro mě je Bůh nejživější v dnešní době právě v eucharistii.

 

Po představení Víťa Marčík přišel na forbínu a ještě nám divákům přidal bonus:

Povídání o lásce a umírání

Tento příběh, který rád vyprávím, mě napadl, když jsem byl v Telči a procházel jsem opuštěným městem.

Napřed jsem chtěl děj zasadit do Čech, ale pak mě to víc pasovalo do Itálie.

 

Kovář ve Florencii touží milovat, je udatný, ale žádná se mu nelíbí.

Jednou zrána za svítání někdo klepe. Vstane otevře a za dveřmi nádherná dívka.

„Kdo jsi?“

„Jmenuji se Eros a přišla jsme za tebou, Francesko, pozveš mě dál?“

On ji pozve, milují se celý den a když se blíží večer ona vstane a řekne: „Musím už jít.“

On: „Ale jak to, vždyť je noc před námi a já po Tobě toužím.“

Ona: „Ale to je Tvůj problém, já už musím jít.“

Odchází a Francesko za ní běží tmavými ulicemi, ale ona mu pořád uniká.

Nad ránem se úplně vyčerpaný vrací domů, uléhá a nemůže usnout.

V tom uslyší klepání. Běží otevřít a za dveřmi stojí druhá dívka, starší, ale také krásná.

„Kdo jsi?“

„Já jsem Amor.“

„Myslel jsem, že je to Eros.“

„Eros je moje sestra, jestli chceš, pomůžu Ti ji najít.“

Podá mu ruku, běží hledají Eros, stmívá se.

Běží do kopců a Amor volá:

„Francesko, nechoď tam, je to nebezpečné...“

„Ne, já ji musím najít ještě dnes v noci...“

Utíká a najednou mu uklouzne noha a on padá, pomlátí se, leží a skučí.

Někdo mu přichází na pomoc.

„Amor, promiň, že jsem Tě neposlechl...“

„Ale já nejsem Amor, já jsem Charitas, její sestra.“

„Já už nemůžu, umřu tady...“

„Neboj se, já jsem dost silná...“

Vezme Franceska na záda a táhne ho. Došli k jezírku, Francesko se podívá na hladinu a vidí tam svůj obraz. Vidí, že je zmlácený a starý.

„Já se omlouvám, pořád něco hledám, vím, že jsem si nezasloužil ani Amor ani Tebe, kdybych mohl, hrozně rád bych si Tě vzal...“

Charitas odpovídá: „Francesko, ale já jsem Tě nikdy netoužila vlastnit. Chtěla jsem Ti vždycky jen pomáhat.“

Drží ho v náručí, začíná svítat a naproti nim jdou tři postavy.

On volá „Kdo to je?“

„To jsou moje tři sestry: Eros, Amor a Agapé.“

„To už svítá, tak brzy?“

„Ne Francesko, ty umíráš.“

 

Eros – nejnižší forma lásky, tělesné přitahování-někdy i jednostranné, někdy neudržitelné, že může dojít až k znásilnění

Amor – oboustranná láska, budeme spolu, dokud je nám spolu dobře

Charitas – jsem Ti odevzdána, i když mi to nemůžeš (nebo nechceš) vrátit

Agapé – láska Boží, která se dá zažít v přítomnosti Boha

 

„Mám rád veselé pohádky o umírání, protože ono to přijde – na každého. Ale není to žádná tragédie.

I když je někdo nevěřící, to nevadí, Ježíš přišel pro všechny,

a to je nádherné.

Často ti kostelní si myslí – to jsme MY, pro nás přišel.

A ti venku co jsou (moji kamamrádi hodně) říkají:

To jste VY, blbněte si.

Fór je v tom, že církev jsme všichni.

On přišel víc než pro nás kostelní pro ty, co o něj nestojí.

 

S námi je to jak s dítětem v matčině bříšku. Nechce se mu ven, miminko si tam plave, má spoustu místa v plodové vodě, odráží se a říká si: Já nikoho nepotřebuju!

A neuvědomuje si, že matka ho vyživuje, i když ji nevidí.

Jak roste, začíná mu být těsno a přeje si, aby to už přišlo, ale zase má strach – co bude potom, bude to bolet....trpí, bojí se a přijde porod – taková ta naše první smrt – položí ho na matku a najednou to dítě pozná – to je máma, co ho vyživovala, co s ním celou dobu byla, miluje ji.

 

Znáte to se svými dětmi. Napřed své rodiče milují, pak musí dojít k odpoutání, chce pryč, je v plné síle a myslí si : „Já nikoho nepotřebuju!“ Zvlášť když jsme úspěšní. Ale člověk stárne, dochází bolesti a zase říká: Nechce se mi, kdo ví, co tam je.

Já věřím v ten další porod, kdy konečně uvidíme....

Mám zvláštní pocit, že už toho času moc nemám na to, abych řekl, že se nemáme bát smrti.

Strašně toužíme po zdraví, já taky, ale věřte, že jednou to nevyjde.

 

Běžte domů a přemýšlejte o sobě!“