Dostal se ke mně dopis jedné ženy, jako reakce na slova P. Daniela Ange.

Jsou to moc zajímavé úvahy, proto se o ně dělím:

 

 

Boj, o kterém
mluví P.Ange, už zuří minimálně od dob velkého Vladimíra Iljiče, který prohlásil manželství za buržoazní přežitek, jenže Boží řád a Boží projekt
pro fungování lidské společnosti se nedá umlátit
žádnýma doktrínama a
prosadí se všemu navzdory.

Bohužel, díky naší zaslepenosti za cenu velkých
obětí.

Nemám ráda slovo "kdyby všichni žili podle evangelia".
Prostě nežijí
a nebudou, protože se nehlásá tak, aby proniklo k lidským srdcím.


Každý
máme cestu jinou, ale já nikdy bych neuvěřila Bohu, pokud bych se mu
neotevřela až na dřeň - říká se tomu v nebeském nářečí "přijmout Ježíše
jako osobního Spasitele", tzn., že jsem pochopila, že Ježíš je tu pro mě.
Ne pro
nějaké neosobní "nás", "lidi", "lidstvo", ale pro mě, konkrétní
ženu, co se narodila tehdy a tehdy, je mírně oplácaná, má
hnědé oči, tmavé vlasy, lupenku a pořád je trochu přiblblá.

Že já jsem jeho
sestra, Otcovo
milované dítě, Boží princezna, protože on je Král...
 


Chci se zeptat, co s tím (myšleno
stavem Evropy jak ji popisuje P. Ange) chceš dělat? Kromě modlitby?

Co konkrétně lidé z naší farnosti:
 Ví, že Bůh miluje
každého konkrétního člověka?

Že Ježíšova
oběť není jen hororová legenda,
kterou se buď děsíme nebo dojímáme, ale že je to
zásadní pro fungování
světa? Že je to základ pro přežití? Co kdyby jí nebylo?
 Zkus si někdy v
rozjímání představit tuto věc: co kdyby nebylo Ježíšovy oběti?
Kde bych
byla já? Jak bych žila? Kde by byl svět?

Šokovala mě věta z jednoho listu
sv. Pavla: "..a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom
věků."

Chápeš, Saul z Tarsu pochopil, co znamenala Ježíšova oběť: přelom
věků,
zásadní obrat, radikální kvalitativní proměnu stvoření, novou úroveň,
jiný level, řekli by dnes děcka. Revoluce, jaká nikdy nebyla a už nebude.
Vynález ohně a knihtisku a atomové energie je proti tomu bublinka z
dětského bublifuku.

 Jak to chceme aplikovat na svět, když to nefunguje ani
u nás ve farnosti?

Jak to, že v katolických rodinách žijí dcery a synové se
svými partnery na hromádce
a rodiče to tolerují?

Který rodič řekne: "Drahá
dcero, drahý synu, nežiješ
podle evangelia, odejdi z mého domu nebo s tím
skoncuj. Nebudeme si tu hrát na
 spořádanou rodinku, když na věčnosti
nebudeme sedět u jednoho stolu"?

 

Myslím,
že pro mnoho rodičů je dítě dražší
než Ježíš a evangelium.

Je to něco, na co si
 můžou sáhnout a kdo žije vedle
nich. Ježíš a potažmo Bůh je cosi "nad námi",
tudíž nedosažitelné a
neviditelné a moc se toho nebojíme.

Naštvané a uřvané dítě
vidíme a rve nám
to srdce.
Ale to je jen jedna malá věc. Nemluvím to o takových věcech,
jako je závist,
pomlouvání, šíření nepokoje, nactiutrhání, konzumismus a
podobně.


Osobně mám tezi, že
legalizace potratů v sedmdesátých letech vedla k legalizaci eutanázie v
dnešní době.

Legalizace eutanázie povede během několika desetiletí k
 tomu,  že se staří a nemocní budou zabíjeni tak lehce, jako dnes nenarozené děti a
povede to k legalizaci zabíjení postižených.

Pokud to nebude v prenatálním
věku, tak určitě po narození.

Lidské svědomí podléhá erozi. Jakmile se
překročí
jedno tabu, k překročení dalšího je jen kousek.

Přece chceme, aby
všichni byli
zdraví, šťastní, mají přece právo na to, být šťastní.

Sice
nevím, kde jsme
přišli na to, že máme právo na štěstí, to je zase teze z
ďáblovy dílny.
Šťastnými nás dělá jen to, že jsme tu pro druhé, nikoliv
jakési neuchopitelné námi vyvzdorované právo.
Bůh zná cestu, jak z
tohohle marastu ven, jenže Ho málokdo poslouchá.

A moje
otázka zní: voníme
světu?

Jsme tak přitažliví, že se o nás nápadníci perou nebo
jsme
zanedbané, usoužené, ufňukané nesamostatné nevěsty a tudíž radši všichni
ženichové prchají na sto honů?

Církev nemlátí do nepořádku v morálce, biskupové,
protože chtějí majetek, pípají, místo toho, aby křičeli.

Nekřičí
do světa, že
vlády nejsou vládami pro lidi, ale pro mamon. Že národ a vůbec
civilizace přežije jen díky tomu, že bude mít mravnost, a to ve všem, ne
jen v sexuálních
věcech, ale ve správě věcí veřejných, obchodních vztazích,
pracovních vztazích apod. mluvíme tak, jak svět.

Proč chceme, aby nás svět
poslouchal a bral si z nás příklad.

Kolik křesťanů kašle na práci, krade,
myslí jen a jen na sebe,
nechá bližního v nouzi pod heslem "já mám svého
dost".

Kolik z nás se zastane
pronásledovaných v našem okolí?
Jsme takoví supermarketoví křesťané - když
bude potřeba, koupíme si 1,5 kg víry v supermarketu, taky věčnost si tam 
zajdem koupit, když bude potřeba, ale až bude potřeba, zatím to ještě jde.

Víš, mě štve, že se církev pouští do všelijakých projektů, má gymnázií,
školek,
 škol - na prd, ale opouští to, co jí má být vlastní: hlásat vhod i
nevhod.

Kolik
pro ni pracuje opravdu špičkových odborníků, ekonomů,
sociologů, historiků,
kteří mohou poskytnout opravdu klíčové informace pro
tento boj se Zlým a pro
její prestižní postavení ukazovatele cesty: vždyť z
dějin přece víme, jak
dopadly civilizace, pokud opustily mravnost.

Skončily
krachem. I my teď
připomínáme římskou říši na počátku rozkladu, přehnaly se
přes ni barbarské
 kmeny a bylo vymalované. Nás taky může převálcovat
civilizace, která bude mít
pevný mravní kodex a není těžké uhádnout, která
to bude.

A možná, že to Bůh
dopustí, abychom vůbec jako lidstvo přežili.
Abychom se nevřítili do sebezkázy.
Dnes je pro svět přitažlivé pouze to,
jak se církev a papež vypořádá s otázkami
 atraktivními pro konzumní svět:
potraty, antikoncepce, ženění kněží, svěcení
žen, volby biskupů... Až se
toto všechno stane, ptám se: budeme víc voňavější
pro svět?

Prd. Nebudeme.
Vysměje se nám a řekne: tak vidíte, ubožáci, co jsme
vám říkali.

A že vám
to trvalo.

To "právo na štěstí" prorůstá církví jako rakovina a nikde žádná
chemoterapie ani ozařování.... Všichni přece chceme být
šťastní!

Kolikrát si říkám: proč jste vy, rybáři galilejští, vůbec odhodili sítě a
šli
za Ním?

Proč ty, bratře Pavle, ses tak trmácel a nechal stít?

Mohl jsi
přece být
 šťastný: mít ženu, děti, vnuky, v pohodě vyrábět své stany. Proč
vy, mučedníci,
jste se nechali nahnat do římských arén a pobít zvířaty nebo
gladiátory?

Proč
jste hořeli jako živé pochodně v Neronových zahradách?
Proč jste umírali, často
 tak mladí a nevinní?

Mohli jste přece všichni být
šťastní: mít ženu, muže, děti,
 vnuky, v pohodě vyrábět své stany, plátna,
boty, koše, vozy, sít pole a
sklízet... Možná proto, že se neptali na své
právo na štěstí.

Je mi z toho
smutno, když z tohoto boje zůstalo nám dnes
jen svěcení žen, zrušení celibátu a
povolení antikoncepce.

Kde jsme my,
křesťané, v boji za záchranu světa?