Dostal se ke mně dopis jedné ženy, jako reakce na slova P. Daniela Ange.
Jsou to moc zajímavé úvahy, proto se o ně dělím:
Boj, o kterém
mluví P.Ange, už zuří minimálně od dob velkého Vladimíra Iljiče, který prohlásil manželství za buržoazní přežitek, jenže Boží řád a Boží projekt
pro fungování lidské společnosti se nedá umlátit
žádnýma doktrínama a
prosadí se všemu navzdory.
Bohužel, díky naší zaslepenosti za cenu velkých
obětí.
Nemám ráda slovo "kdyby všichni žili podle evangelia".
Prostě nežijí
a nebudou, protože se nehlásá tak, aby proniklo k lidským srdcím.
Každý
máme cestu jinou, ale já nikdy bych neuvěřila Bohu, pokud bych se mu
neotevřela až na dřeň - říká se tomu v nebeském nářečí "přijmout Ježíše
jako osobního Spasitele", tzn., že jsem pochopila, že Ježíš je tu pro mě.
Ne pro
nějaké neosobní "nás", "lidi", "lidstvo", ale pro mě, konkrétní
ženu, co se narodila tehdy a tehdy, je mírně oplácaná, má
hnědé oči, tmavé vlasy, lupenku a pořád je trochu přiblblá.
Že já jsem jeho
sestra, Otcovo
milované dítě, Boží princezna, protože on je Král...
Chci se zeptat, co s tím (myšleno
stavem Evropy jak ji popisuje P. Ange) chceš dělat? Kromě modlitby?
Co konkrétně lidé z naší farnosti:
Ví, že Bůh miluje
každého konkrétního člověka?
Že Ježíšova
oběť není jen hororová legenda,
kterou se buď děsíme nebo dojímáme, ale že je to
zásadní pro fungování
světa? Že je to základ pro přežití? Co kdyby jí nebylo?
Zkus si někdy v
rozjímání představit tuto věc: co kdyby nebylo Ježíšovy oběti?
Kde bych
byla já? Jak bych žila? Kde by byl svět?
Šokovala mě věta z jednoho listu
sv. Pavla: "..a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom
věků."
Chápeš, Saul z Tarsu pochopil, co znamenala Ježíšova oběť: přelom
věků,
zásadní obrat, radikální kvalitativní proměnu stvoření, novou úroveň,
jiný level, řekli by dnes děcka. Revoluce, jaká nikdy nebyla a už nebude.
Vynález ohně a knihtisku a atomové energie je proti tomu bublinka z
dětského bublifuku.
Jak to chceme aplikovat na svět, když to nefunguje ani
u nás ve farnosti?
Jak to, že v katolických rodinách žijí dcery a synové se
svými partnery na hromádce
a rodiče to tolerují?
Který rodič řekne: "Drahá
dcero, drahý synu, nežiješ
podle evangelia, odejdi z mého domu nebo s tím
skoncuj. Nebudeme si tu hrát na
spořádanou rodinku, když na věčnosti
nebudeme sedět u jednoho stolu"?
Myslím,
že pro mnoho rodičů je dítě dražší
než Ježíš a evangelium.
Je to něco, na co si
můžou sáhnout a kdo žije vedle
nich. Ježíš a potažmo Bůh je cosi "nad námi",
tudíž nedosažitelné a
neviditelné a moc se toho nebojíme.
Naštvané a uřvané dítě
vidíme a rve nám
to srdce.
Ale to je jen jedna malá věc. Nemluvím to o takových věcech,
jako je závist,
pomlouvání, šíření nepokoje, nactiutrhání, konzumismus a
podobně.
Osobně mám tezi, že
legalizace potratů v sedmdesátých letech vedla k legalizaci eutanázie v
dnešní době.
Legalizace eutanázie povede během několika desetiletí k
tomu, že se staří a nemocní budou zabíjeni tak lehce, jako dnes nenarozené děti a
povede to k legalizaci zabíjení postižených.
Pokud to nebude v prenatálním
věku, tak určitě po narození.
Lidské svědomí podléhá erozi. Jakmile se
překročí
jedno tabu, k překročení dalšího je jen kousek.
Přece chceme, aby
všichni byli
zdraví, šťastní, mají přece právo na to, být šťastní.
Sice
nevím, kde jsme
přišli na to, že máme právo na štěstí, to je zase teze z
ďáblovy dílny.
Šťastnými nás dělá jen to, že jsme tu pro druhé, nikoliv
jakési neuchopitelné námi vyvzdorované právo.
Bůh zná cestu, jak z
tohohle marastu ven, jenže Ho málokdo poslouchá.
A moje
otázka zní: voníme
světu?
Jsme tak přitažliví, že se o nás nápadníci perou nebo
jsme
zanedbané, usoužené, ufňukané nesamostatné nevěsty a tudíž radši všichni
ženichové prchají na sto honů?
Církev nemlátí do nepořádku v morálce, biskupové,
protože chtějí majetek, pípají, místo toho, aby křičeli.
Nekřičí
do světa, že
vlády nejsou vládami pro lidi, ale pro mamon. Že národ a vůbec
civilizace přežije jen díky tomu, že bude mít mravnost, a to ve všem, ne
jen v sexuálních
věcech, ale ve správě věcí veřejných, obchodních vztazích,
pracovních vztazích apod. mluvíme tak, jak svět.
Proč chceme, aby nás svět
poslouchal a bral si z nás příklad.
Kolik křesťanů kašle na práci, krade,
myslí jen a jen na sebe,
nechá bližního v nouzi pod heslem "já mám svého
dost".
Kolik z nás se zastane
pronásledovaných v našem okolí?
Jsme takoví supermarketoví křesťané - když
bude potřeba, koupíme si 1,5 kg víry v supermarketu, taky věčnost si tam
zajdem koupit, když bude potřeba, ale až bude potřeba, zatím to ještě jde.
Víš, mě štve, že se církev pouští do všelijakých projektů, má gymnázií,
školek,
škol - na prd, ale opouští to, co jí má být vlastní: hlásat vhod i
nevhod.
Kolik
pro ni pracuje opravdu špičkových odborníků, ekonomů,
sociologů, historiků,
kteří mohou poskytnout opravdu klíčové informace pro
tento boj se Zlým a pro
její prestižní postavení ukazovatele cesty: vždyť z
dějin přece víme, jak
dopadly civilizace, pokud opustily mravnost.
Skončily
krachem. I my teď
připomínáme římskou říši na počátku rozkladu, přehnaly se
přes ni barbarské
kmeny a bylo vymalované. Nás taky může převálcovat
civilizace, která bude mít
pevný mravní kodex a není těžké uhádnout, která
to bude.
A možná, že to Bůh
dopustí, abychom vůbec jako lidstvo přežili.
Abychom se nevřítili do sebezkázy.
Dnes je pro svět přitažlivé pouze to,
jak se církev a papež vypořádá s otázkami
atraktivními pro konzumní svět:
potraty, antikoncepce, ženění kněží, svěcení
žen, volby biskupů... Až se
toto všechno stane, ptám se: budeme víc voňavější
pro svět?
Prd. Nebudeme.
Vysměje se nám a řekne: tak vidíte, ubožáci, co jsme
vám říkali.
A že vám
to trvalo.
To "právo na štěstí" prorůstá církví jako rakovina a nikde žádná
chemoterapie ani ozařování.... Všichni přece chceme být
šťastní!
Kolikrát si říkám: proč jste vy, rybáři galilejští, vůbec odhodili sítě a
šli
za Ním?
Proč ty, bratře Pavle, ses tak trmácel a nechal stít?
Mohl jsi
přece být
šťastný: mít ženu, děti, vnuky, v pohodě vyrábět své stany. Proč
vy, mučedníci,
jste se nechali nahnat do římských arén a pobít zvířaty nebo
gladiátory?
Proč
jste hořeli jako živé pochodně v Neronových zahradách?
Proč jste umírali, často
tak mladí a nevinní?
Mohli jste přece všichni být
šťastní: mít ženu, muže, děti,
vnuky, v pohodě vyrábět své stany, plátna,
boty, koše, vozy, sít pole a
sklízet... Možná proto, že se neptali na své
právo na štěstí.
Je mi z toho
smutno, když z tohoto boje zůstalo nám dnes
jen svěcení žen, zrušení celibátu a
povolení antikoncepce.
Kde jsme my,
křesťané, v boji za záchranu světa?
Komentáře
Který rodič řekne: "Drahá dcero, drahý synu, nežiješ podle evangelia, odejdi z mého domu nebo s tím skoncuj. Nebudeme si tu hrát na spořádanou rodinku, když na věčnosti nebudeme sedět u jednoho stolu"?
---- a bylo by správný, kdyby to nějaký rodič udělal? Kdyby rozhodoval za Boha, kdo bude nebo nebude v nebi u jednoho stolu? Pokud díte (byť původně z křesťanské rodiny) není věřící, tak podle mě nemá smysl mu omlacovat o hlavu morální příkazy, který vyrůstají ze zkušenosti bezpodmínečné lásky našeho Boha....kterýho nikdy nepoznal....
Zajímavý článek i na toto téma tady: http://christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=3917
Osobně mi přijde, že je dobrý o tom mluvit, říct jasně svůj postoj, ale neztratit jeho důvěru planým moralizováním, výčitkami....který jsou spíš kontraproduktivní a nežádoucí chování upevňující....
V tomhle příspúěvku je leccos důležitého vyjádřeno, ale jako celek - včetně toho vyústění - je to spíš chaos ;-)
Zastavím se u několika myšlnek:
1) "Zkus si někdy v rozjímání představit tuto věc: co kdyby nebylo Ježíšovy oběti? Kde bych byla já? Jak bych žila? Kde by byl svět?"
Co kdyby....?
Kde bych byl já - to nevím.
Jak bych žil - to taky moc nevím, protože kdo ví, kdy a kde bych žil. Celkem spolehlivě můžu říct, že (pokud bych to byl skutečně já), tak by se mi v tomhle nešťastném světě bez paprsku naděje, který vychází z Ježíšova vzkříšení, vůbec žít nechtěl.
Kde by byl svět? No - na to občas přijde řeč v debatách o tom, zda vůbec se svět událostí Ježíšovy smrti a vzkříšení změnil - případně jestli se změnil k lepšímu. Nehovořím teď o výhledu k věčnosti, ale o tom, co může vidět každý člověk, který se ptá na dějiny lidstva.
Na jednu stranu je pravda, že bez křesťanství by to nejspíš dodnes ve světě vypadalo tak, jako v Číně - tedy žádná lidská práva, žádná lidská důstojnost (protože tohle jsou skutečně "vynálezy křesťanské" vyplývající z přesvědčení, že každá lidská bytost je jedinečnou myšlenkou tvůrčí Boží lásky).
Na druhou stranu ta nejhorší zvěrstva právě proti tomuhle pojetí člověka vzešla z "křesťanských" společností v Rusku a Německu. Zatím - když se ve světě něco semele, tak vlastní křesťanské přesvědčení mnoho neznamená - "křesťanské národy" se do sebe pustí raz dva.
2) "Jak to chceme aplikovat na svět, když to nefunguje ani
u nás ve farnosti?"
Jo, tohle je bolest.
Žiju v Praze, kde mám možnost být zapojený do života několika farností. Podle toho, co jinak slyším nebo čtu na různých diskusních fórech, tak jsou to farnosti nadprůměrně dobré: lidé se skutečně spolu o něco snaží, konají se akce pro děti, pro maminky s malými dětmi, občas kulturní podnik slušné úrovně, při farnostech funguje společenství mladých lidí i sekulárních františkánů, konají se sbírky ve prospěch potřebných, pravidelně se schází skupina Taizé, lidé navštěvují ekumeické biblickié hodiny.
Přesto si myslím, že jsme hooodně daleko od toho, aby si ostatní o nás - tak jako to čteme ve Skutcích apoštolských - říkali: "Pohleďte, jak se milují!"
3) "Jak to, že v katolických rodinách žijí dcery a synové se
svými partnery na hromádce a rodiče to tolerují?"
Tady z pisatelky mluví buď velká nezkušenost, nebo inkvizitor.
Ta situace je skutečně těžká - často pro všechny zúčastněné. A to odmyslím právní aspekty, kdy rodiče jsou povinni dětem, které studují, umožnit bydlení u sebe.
Celkem dobře se káže mladým lidem o zdrženlivosti, když je jim panáct a mají všechno před sebou. A také by měli přiměřenou dobu - dva tři roky něco vydržet (nejen, co se sexuálního života týče), byť se to dnes nenosí. Ale co v situaci, kdy ten vztah začal někdy koncem střední školy a ti dva spolu "chodí" šest, osm let? To je situace svízelná, ve které dlouhodobé nebo trvalé šrámy z přechozených a následně rozpadlých vztahů jsou hrozbou velmi reálnou, pokud ten vztah nemá určitý prostor pro další rozvoj.
Vím, že je možné vykládat, že se "tedy" mají vzít, Jenomže co když na skutečné manželství ti dva opravduještě nejsou zralí (zvlášť kluci jsou dneska dětinští kolikrát do 30 let). A to nemluvím o tom, že to nemusí jít i z důvodů docela objektivních - ti dva nemají, kde jako manželé bydlet, nemají zaměstnání, které by je uživilo atd atd.
Myslím, že by věci prospěla střízlivost a solidní dlouhodobý výzkum, jak dopadají dvojice, které spolu už nějakou dobu žili "na hromádce" před svatbou, a které ne. Zatím některé dílčí výzkumy naznačují, že ti, kteří spolu žili už před tím, se rozvádějí poněkud časteji, než ti, kteří tak nežili. Ale tady je pravděpodobné, že výsledek je určený i dalšími faktory - nejen, jak dlouho spolu ti dva před tím žili, případně jak dlouho spolu chodili "bez toho", ale i to, že je dost možné, že se do výsledku promítá to, že zatím v křesťanských kruzích (zejména katolických) není "předmanželské žití na hromádce" tak rozšířeé jako v ostatní společnosti, z čehož pak jasně vyplyne vyšší celkový podíl stabilnějších vztahů bez předmanželského společného života (neboť v této skupině jsou nadprůměrně zastoupeni katolíci, kteří se - aspoň zatím - přece jen tak často nerozvádějí). Jenomže to, že se manželé nerozvedou, bohužel ještě zdaleka neznamená, že ten jejich vztah je skutečně láskou, o kterou by bylo záhodno stát.
To, co mě upřímně řečeno tíží mnohem víc, je skutečnost, že až na nějaké malé výjimky křesťanské (katolické) rodiny nepůsobí nijak přitažlivěji (z hlediska krásy vztahů mezi manželi i dětmi a rodiči) než rodiny ostatní. Protože TOHLE je ten podstatný důvod, proč většinová společnost odmítá křesťanské pojetí manželství a rodiny: protože většinou nenese žádné lepší ovoce. Aspoň se to tak lidem kolem nás jeví. A já na základě své osobní (jistě ne zcela reprezentativní, ale dost bohaté) zkušenosti mám podezření, že to je opravdu tak.
4) "Je mi z toho smutno, když z tohoto boje zůstalo nám dnes jen svěcení žen, zrušení celibátu a povolení antikoncepce. Kde jsme my, křesťané, v boji za záchranu světa?"
Svěcení žen, zrušení cleibátu a povolení antikoncepce - to je téma skutečně dneska jen pro hrstku určitého typu katolíků. Jinak tohle nikoho vážně nezajímá, protože to jsou
vyřešené záležitosti - tedy rozhodně z pohledu "světa".
Ale jinak ten náš svět má řadu bolavých a naléhavých problémů, ke kterým ycbhom měli říct - i svými činy - zásandí slovo jako kesťané:
- náš svět je nepřátelský dětem: kdo je bude hájit; nejde zdaleka jen o potraty, ale o čas, který pro ně mají jejich rodiče, o prostor, kde si mohou bezpečně hrát, o mediální otravu, která na ně číhá na všech sranách, o ignorování jejich dobra při politickém rozhodování...
- náš svět je nepřátelský rodinám: je to svět bezohledných singlů, jejichž jediným životním programem je "seberealizace", chápaná jako využií všech možných prosředků a cest k, vlůastnímu potěšení, vlastnímu úspěchu, vlastnímu prosazení.
- náš svět je nepřátelský starým lidem, lidem nemocným, posiženým, slabým, neúspěšným: kdo bude hájit jejich důsltojnost, jejich šanci na lidský život?
- náš svět je nepřátelský vůči přírodě: honba za ziskem vede k nutnému drancování omezench přírodních zdrojů, západní civilizae si řeže pod sebou větev.
- v našem světě je krutá nespravedlnost v rozdělování zdrojů: 20% lidí spotřebovává přes 80% zdrojů (a my patříme k těm 20%).
Z toho všeho bych byl smutný, (jen smutný), kdybychom na to jako lidé byli sami. Pak by to byla sitauce beznadějná (to si dneska uvědomuje čím dál tím víc lidí - v naší západní spolelčnosti většina - proto také nevidí žádnou budoucnost, a proto nechtějí mít děti).
Jenomže KDO má být v tomhle našem nemocném světě nositelem naděje? ;-)
Jíří,děkuji Vám za průřez naší společnosti.Je to přesně tak ale naději máme právě v Bohu,v jeho milosti,v tom daru živé víry.Vždy budou duchovně vyzrálí lidé,kteří budou hodni této Boží milosti.Bůh si mezi nimi nalezne ty,jenž povolá za kněze.Bílá rasa asi vymře,zbudou jen černoši a Rómové.Budou se mlátit palicemi po hlavách,fetovat a hulit trávu.Stále budou hledat,co druhému ukrást a vyměnit za pití a cigarety.Černoši je samozřejmě budou mlátit těmi palicemi po hlavách.Naštěstí všichni budou mít dětí,jak smetí a tak nějaký zabitý nebude vůbec vadit.V tom násilí a zlu budou ti,které povolá Bůh.Budou světlem těm,co budou toužit žít v lásce při vzájemné pomoci a spolupráci.Budou Bohu-žel mučení a zabíjení od většinové populace.Tak,jak Ladislav Kubíček a spousty našich světců.Pavel.
Jiří,to jsem kdysi četl,jak žili černoši v Africké divočině před tím,než poznaly bělochy.Jak kmen přepadal sousední kmen,palicemi si rozbíjeli lebky a ti silní,co přežili,posbírali mrtvé a udělali si z nich hostinu.Myslím tím ty z jiného kmene.Své mrtvé rozvěsili po stromech a až jim vybledly kostry,sundali je,rozdrtili kosti,smíchali je s banánovým těstem,upekli na žhavých kamenech a se vzpomínkou na mrtvé je s obřadem snědli aby jejich duše našla pokoj a nebloudila věčně v buši.Ted už je to jiné.Mají z Československa samopaly,bajonety a pro ukradenou kozu bez mrknutí oka vyvraždí celý vedlejší kmen.Palice už dávno padly ohni za topivo.Tam už víra žije a tepe v černošských srdcích.Poznávají,že proti zlu už nepomůže zlo,jen odpuštění a láska jeden k druhému.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.