Z knížky Vůle Boží zbožná fráze? od P. MUDr. Ladislava Kubíčka

Vůle Boží a církevní morálka

Asi by zde nemělo být nesrovnalostí.

Jako kluka mě rodiče poslali, abych vyřídil nějaký vzkaz panu katechetovi.

Když jsem se blížil k domku kde bydlel, viděl jsem z dálky, že právě vchází domů.

Byl jsem potěšen, že ho najdu doma, a přidal jsem do kroku.

Když jsem zazvonil, vyšla žena, asi hospodyně, a na můj dotaz po panu katechetovi odpověděla, že není doma.

„Vždyť jsem ho viděl, že se právě vráil domů!“

Paní hospodyně odběhla a já jsem panu katechetovi předal vzkaz.

Doma se mě pokoušeli situaci vysvětlit nějakou možností, třeba že nezaregistrovala, že se katecheta vrátil. No – dejme tomu.

Teprve později jsem se v tlustých knihách dověděl, že církevní morálka uznává jakousi zámlku, že v závažných případech si člověk může říci:pro tebe nejsem doma. Dejme tomu, že to byl závažný případ. Ale byla to vůle Boží?

Horší to bylo po mém návratu z kriminálu.

Šel jsem navštívit jednoho kněze, který se rovněž vrátil z klíčového průmyslu.

Také mi otevřela hospodyně a na můj dotaz odpověděla, že není doma a že neví, kdy doma bude.

Asi za týden jsem se snažil opakovat svůj pokus, ale situace se opakovala.

Když jsem přijel potřetí, došlo ke změně.

Hospodyně mě řekla upřímně: „Já vám už nemohu lhát. On je doma, ale nechce s vámi mluvit.“

To jsem chápal, situace byla politicky všelijaká a vrátili jsme se z vězení.

Ale to mě nemohl říci hned napoprvé?

Věřím, že onen kněz – dokonce uznávaná teologická kapacita – se z této zámlky dodneška nevyzpovídal. Pro mě nebyl doma. Byla to vůle Boží? Byl to tak závažný důvod? Ta hospodyně to měla ve svědomí jasnější.

Kdyby moje víra už nebyla vyzkoušena různými překážkami, vystoupil jsem z církve.

Dnes se onen kněz na mě při setkání usmívá, já na něj ovšem také.

Dalo by se očekávat, že se ve vlastní kněžské službě vyskytne celá řada situací, které budou důkazem projevů nebo i dramatických zásahů vůle Boží.

Jenže je tady jedna překážka.

Jak není možno psát o nějakých poznatcích ze zpovědního tajemství – a kolikrát mě svrběl jazyk, abych nepoužil vědomotí získaných touto cestou – tak se nedají ještě ani dnes popisovat některé události z doby sovětské totality, protože mnozí činitelé z té doby dosud žijí a mohlo by jim to kazit kádrový posudek.

Mnozí lidé zapomněli na nelidskost a hrůzné sprostoty této sféry a klidně naletí na nějaké sliby.

 

Existovala funkce církevních tajemníků, kteří měli kontrolovat život věřících a speciálně kněží a patřičně ho usměrňovat. Byli mezi nimi fanatičtí straníci, byli i takoví, kterým bych dal medaili za zásluhy. Takže i v ateistické straně působila milost Boží !

Vzpomínám přitom na událost z nacistické totality – obě si byly velmi podobné - kdy byl můj přítel učitel obžalován ze šíření protinacistických letáků.

U německého státního soudu v tehdejší Breslau byly možné jen dva rozsudky:

buď trest smrti nebo osvobození.

Protože letáky byly psány česky, vyžádali si soudci tlumočníka, aby jim letáky při soudním jednání přečetl německy.

Tento tlumočník – Němec – přečetl z letáku jen ty věty, které byly jakž takž přijatelné.

Ty závažné vynechal.

Proč riskoval tento Němec svůj život?

Pro koho to dělal?

Můj přítel byl osvobozen a nikdy se nedověděl, kdo byl ten tlumočník, který jemu i ostatním zachránil život.

 

Jako kněz jsem se ovšem nemohl neprojevit, taže mě a ostatní kněze, kteří nepoklonkovali režimu, často přehazovali. Dnes i v tom vidíme plány Boží, aby se věrní kněží dostali na místa, kam by se jinak dobrovolně nedostali.

Čtenáři by měli vědět, co bylo Pacem in terris za organizaci (zneužitý název papežské encykliky pro spolek kněží, kteří byli věrni režimu).

Státní bezpečnost si nás čas od času volala na výslechy, abychom nebyli ve svých projevech moc bujní a aby měli přehled o naší činnosti.

Při jednom takovém výslechu jsem si dovolil dotyčnému představiteli státní moci moci říci do tváře, že my jim vlastně musíme být vděční za jejich péči o nás.

„To si snad děláte legraci?“

„Jednak nás posíláte do míst, kam by nás církevní představitelé nikdy neposlali, a hlavně nás tříbíte a označujete.“

„Jak to?“

„Těm kněžím, kteří slouží vašim zájmům dáváte všechny výhody, kdežto ty ostatní odstrkujete.“ Neřekl na to ani slovo.

Jednou jsem dostal pozvání do služebny StB na okrese.

Hned člověka napadne – co jsem zase provedl, co někde prasklo, co jsem kde řekl neprozíravého.

Byl jsem ale překvapen.

StBák se mě představil svou důstojnickou hodností a jménem – to jsem ještě nezažil.

A ptal se: „Řekněte nám, prosím vás, jak to děláte, že ta vaše manželství jsou kvalitnější, trvalejší než ta naše státní – a přitom nemáte možnosti nějaké výuky, literatury, pořádání setkání.

My se snažíme dát našim snoubencům všechno možné a přitom se nám to rozpadá stále víc.“

 

Po takovém vstřícném úvodu – zásadně neestébáckém - jsem se rozhovořil, probrali jsme všechny příčiny krize dnešní rodiny a otevřeně jsem řekl všechno, co se v rámci našich omezených možností snažíme s mladými a se snoubenci a pak i s manžely dělat.

Přidal jsem, že přece na tomto poli, jak zlepšovat úroveň rodin, se můžeme shodovat, že je to společný zájem jak církve, tak státu.

„Děkuji vám a mohu vás ubezpečit, že všechno toto bude předloženo na vyšších místech.“

Podal mě ruku a já odcházel s opravdu příjemným pocitem.

Co byla ta vyšší místa nevím.

Jen mám podezření, že onen důstojník, který měl jistě upřímnou snahu, na těch vyšších místech neuspěl, protože se proslechlo, že se zastřelil.