Venku mrzne jen to praští, sníh se lehounce snáší na zem, která se už chvěje nedočkavostí.

Brzy budou Vánoce! V sedm večer je tma, pouliční lampy mi slabě osvěcují cestu.

Nastrojené domy dýchají vánoční atmosférou, papíroví andělé vyhlížejí z oken činžáků na pár lidí, kteří pospíchají do tepla. 

Sníh mi křupe pod nohama a  já mám namířeno do malé vinárny, kde se sejdeme s kolegy na vánočním večírku.

Slavnostní řeč našeho šéfa, připijeme si šampaňským, vybíráme z dlouhého stolu dobroty a pochutnáváme si na smažených krevetkách, kuřecí roládě a pikantním salátu.

Kolegyně se chválí, která  letos napekla víc druhů cukroví, kolegové u sklenky výborného vína řeší dárky, které se jim ještě na poslední chvíli podařilo sehnat.

Pár lidí tančí, jiní se baví ve skupinkách u dobrého jídla a pití, zavoněla káva.

Natahuju ruku po krásně pocukrovaném koláčku a stejný nápad měl i můj naproti sedící kolega. Zasmějeme se, povídáme si.

Ví o mě, že jsem věřící, já o něm, že je ateista.

Zábava se rozběhla a s  přibývajícím alkoholem v krvi se uvolnil a pak se najednou začal svěřovat:

 „Tobě to možu povědět, byl jsem na tom dost špatně, chtěl jsem skončit se životem....“

a prošedivělý šedesátiletý muž  pokračoval - měl pět sourozenců, rodiče žili velmi skromně, znali jenom práci a nedostatek.

A z toho nedostatku svému synovi dva roky platili studia na vysoké škole.

Stálo je to mnoho odpírání, ale hřálo je vědomí: 

Konečně někdo bude víc, než my, nebude znát jen dřinu, ale bude študovaný........chválili se před sousedy a dělali všechno pro to, aby měl syn podmínky pro studium.

Ale po dvou letech syn z vysoké odešel, prostě nechal studia a chtěl jít pracovat.

Nemohli to unést. Tak takhle si to nepředstavovali!

Musíš tu školu dodělat, tolik nás to stálo, tolik jsme obětovali, to prostě nepřipadá v úvahu......ale syn trval na svém.

V hádce padla tvrdá slova, které neměla být vyřčena......nakonec slyšel od vlastních rodičů slova nejkrutější -  vyhnali ho z domu, zřekli se ho, nesplnil jsi naše očekávání.

 „Už nejsi můj syn,“ řekl otec.

A syn hrdě odešel.

Přespával kde se dalo, hledal si práci, hrdost ho pomalu opouštěla a najednou  mu všechno  přišlo líto....nepochopil proč se jeho rodiče takto zachovali.

Stál na mostě, díval se do řeky ve spáncích mu pulzovalo : UŽ NEJSI MŮJ SYN, slyšel v několika ozvěnách a zoufalství mu napovídalo, ať skočí.....chtěl, neví co ho nakonec zastavilo, prý možná ta strašně chladná voda, do které se nakonec jen namočil.....

 „Musel při mně Někdo stát, že se mi to tenkrát nepovedlo...“ řekl.

Na ubytovně se z toho všeho vypovídal, možná ho zachránil nezdolný optimismus jeho kamaráda, který mu za jeho bláznivý nápad vynadal a držel pak nad ním ochrannou ruku.

Podařilo se mu najít práci, dva roky tvrdě makal.

Rodina pro něho přestala existovat, snažil se je všechny vytěsnit. 

„Byl jsem z domu už druhým rokem, když jsem krátce před Vánoci po cestě na noční šichtu uviděl moji sestru. Šla mi naproti,“ chvíli se odmlčel.

,„Jožko, poď dóm,“ zaprosila.

Byl hrdý, díval se na ni tvrdě.

„Tatíček je na tom zle.....,“pokračovala.

To rozhodlo.

Vrátil se domů.

Tatínek onemocněl ze smutku nad „ztrátou“ syna.

Když ho uviděl, když se konečně objali, přestal chřadnout, brzo vyzdravěl.

„Nakonec jsem si i tu školu později dodělal,“ podíval se na mě a měl co dělat, aby ovládl dojetí.

Odcházela jsem z večírku mrazivou nocí domů, ale kdesi hluboko uvnitř jsem cítila něco krásně hřejivého.

Radost z usmíření, z odpuštění, radost z Toho, který „nám nám, narodil se“.