Před časem jsem do týdeníku Naše rodina psala o paní Anně, která se mi svěřila s neobyčejným zážitkem:

Svět je malý a o náhody není nouze – své o tom ví paní Anna. Na náhodu ale nevěří. Ví, že Režisérem života je Bůh a  všechno co se s námi děje, má ve svém tajemném  plánu. A někdy nás chce Bůh třeba jenom potěšit a povzbudit na cestě k Němu:

 

Začátkem 70. let  odjela paní Anna služebně do Prahy.

Večer si zašla s pražskými přáteli do divadla a požádala kolegy, aby na ni večer ve 23.00 hodin počkali na Václavském náměstí, aby nemusela jít pak sama do hotelu, kde byli ubytovaní.

 „Přišla jsem na Václavák asi v půl jedenácté a hrozně mě tam zavoněly klobásy, tak jsem si jednu koupila, ale než jsem se dala do jídla někdo se mě zezadu dotkl. Otočila jsem se, byla to mladá žena a vykřikla na mě: ,Umíte se modlit růženec?´

 Rozhlédla jsem se kolem, myslela jsem si, že je to nějaké provokace (vládli komunisté), tak jsem jí řekla:Co je vám po tom?“

 Ale mladá žena  znovu dotírala: „ Odpovězte:umíte nebo neumíte?“

„No, umím…“ odpověděla váhavě paní Anna.

„ Naučíte mě to?“ prosila ji ta neznámá.

 „Záleží na tom kdy a kde,“na to Anna.

„Tady a hned,“ stála si za svým mladá žena.

„Nebláznite, přece nebudu o půlnoci učit někoho růženec na Václaváku,“ kroutila nevěřícně hlavou Anna.

„Paní vy jste asi padesátý člověk, kterého se na to ptám, buď se mě lidi vysmějí nebo každý se na mě podívá jak na blázna, ale já se nutně potřebuji růženec naučit,“ prosila a pokračovala:

„Já vám to vysvětlím. Můj tatínek byl vysoký politický funkcionář. Měl v práci nějaké problémy a nakonec to vyvrcholilo tak, že si vzal život. Od té doby ho ve spánku pořád vidím, je smutný a nemluví. Byla jsem za psychiatrem, ale kdybych se ho prý mohla zeptat, proč je tak smutný….., a dnes, když  jsem se ráno probouzela, tak jsem se ho zeptala: tatínku, proč jsi tak smutný a on mě řekl: nebudu smutný, když se za mě budeš modlit růženec. Odpověděla jsem mu, že to neumím a on: tak se to nauč. Vy jste jediný člověk, který mi odpověděl, že růženec zná, prosím, naučte mě ho…,“ naléhala mladá žena.

„No dobře, co se umíte modlit, umíte nějakou modlitbu?“ ptala se Anna.

„ Ne, já se neumím vůbec modlit. Mám tu notes a tužku a budu si to psát,“ řekla neznámá.

 Tak tam stály u stolíku s klobásou, blízko sochy sv. Václava a paní Anna  diktovala slova modlitby Věřím v Boha, Otče náš a Zdrávas Maria.  Nakonec ženě darovala svůj růženec, který nosila vždycky u sebe.

 „Já vám ho zaplatím,“řekla vděčná žena.

„Ne, růženec se neplatí,“řekla Anna.

 „Dám vám adresu do zaměstnání, pracuji na Barrandově, můžete se tam…,“plánovala neznámá.

„Víte, já do Prahy tak často nejezdím, ale aby vás to netrápilo, domluvme se tak, že kdybychom se ještě někdy potkaly a vy budete mít u sebe růženec, tak mi ho vrátíte,“ usmála se Anna.

Mezitím už přišli  kolegové paní Anny, kteří část rozhovoru sledovali zpovzdálí a pak si z ní cestou utahovali, prý se nechala napálit od bláznivé ženské…

Časem paní Anna na tuto příhodu skoro zapomněla.

Další pokračování měla tato nezvyklá příhoda o dvacet let později. 

 Paní Anna  jela do Svaté země a hned na Ruzyni na letišti  si povšimla dvou žen – jedna středního věku a jedna velmi stará o hůlce. Obě ženy letěly společně s paní Annou s jednou výpravou. Divila se, že si ta starší paní troufá  vydat se na tak dalekou cestu. Zdálo se jí, že tu mladší ženu někdy někde viděla, ale nebyla  si příliš jistá.

Přiletěli do Tel Avivu a na tržišti  si Anna všimla, že i ta mladší žena ji pozoruje.

V Betlémě si šli lidé z jejich výpravy do stánků  nakoupit památky.

„Když jsem vcházela do obchůdku s památkami, ony dvě ženy zrovna vycházely a ta mladší mě oslovila: ,Paní nejste vy ta, co mě učila modlit se růženec na Václaváku?´ Já na to: ano a teď  se mě  to všechno vybavilo…“ vzpomíná Anna.

Mladší žena pokračovala:

„Pamatujete si: řekla jste mě tenkrát, až se někdy potkáme, tak vám růženec vrátím a já svoje dluhy platím,“ podala paní Anně růženec z olivového dřeva, který pro ni koupila v Betlémě.

Vyprávěla  o tom, že pracuje jako režisérka ve filmových ateliérech v Mnichově a po tragické události v rodině se i s maminkou nechali pokřtít….