Všichni moji blízcí – tento název nese krásný film Matěje Mináče. Na některé svoje blízké vzpomínám i v tento dušičkový čas.

Představuju si, že se jednou potkáme.

Kdy to bude zůstává tajemstvím, ale jednou to bude.

Hlavou mi běží seznam jmen a některé vzpomínky ožívají.

 

Nikolka

dcera mého muže. Zemřela, když jí bylo necelých sedm let. Díky ní jsme se seznámili.

Nádherné hnědooké děvčátko, po chemoterapii jí už dorůstaly vlasy, ale do původní délky už nenarostly. Prošla utrpením, velikým a nepředstavitelným.

Tři měsíce před smrtí byla pokřtěná. Když umírala viděla Paní a mluvila s ní.

Nevíme, kde je uložen její popel, ale víme, že se za nás přimlouvá.

Máme její obrázek na hřbitově, chodíme se modlit k ní - za nás.

 

Stařenka

Pokorná, skromná, vyrovnaná, za všechno co ji v životě potkalo řekla děkuju.

Svým krásným silným hlasem v kostele v Ostrožské Lhotě, který mám spojený s posvátnou vůní, předříkávala růženec. A zpívala, ráda a dobře.

To ona mi dala pocítit, jak moc je Bůh dobrý, hodný milování a zároveň velké bázně.

 

Stařík

Pracoval v pivovaru v Uherském Ostrohu. Hrával v dechovce na trubku.

Rozložitý, červenolící chlap, dobrák od kosti.

Když se mu na Velikonoce roku 1949 narodila (po třech synech) jediná dcera - moja mamka, přišel s celou kapelou před dům, kde novorozená Maruška spinkala v náručí své maminky, a pod okny jeho dcerušce vyhrávala kapela.

Na svátek narození Panny Marie byl v kostele a do rána, ve spánku, odešel k Pánu.

Bylo mi jedenáct.

 

Babička

Velice rychtovná – říkávalo se u nás. Se vším si poradila. Měla ráda módu a pokrok a pekla nepřekonatelné rohlíčky nadívané ořechovou náplní. A té náplně bylo! A také ořechové oblúčky, oplatkový dort s kakaovým krémem. „Janičko, holandské kakao s túto děvčiců na obale je nejlepší, to používej, když budeš péct,“radila mně.

Vidím ji pečlivě po selsku ustrojenou, navoněnou „živými květy“, šátek na hlavě, ráda chodila na kopec sv. Antonína, starala se o výzdobu kaple, každou neděli bylo napečeno a všechny hostila.

Po její smrti jsem ještě před pohřbem šla do její chalupy, kde už několik let jako vdova žila sama.

Pohladila jsem její hrneček, ze kterého pila lipový čaj s citronem, hojně oslazený medem.

U postele na nočním stolku měla modlitební knížky a hnědý hřeben, ve kterém zůstal chomáček jejich stříbrných vlasů. Sevřelo se mě u srdce.

Až tady nebudu, modli se za mě, Janičko a věř v Boží milosrdenství, sama na něho spoléhám...

 

Toník

Můj bratranec, krásný usměvavý kluk, který ve dvaceti letech ztratil oba rodiče. Těžko se mu žilo, těžko se dívalo do otevřeného hrobu klukovi, který by se svého táty chtěl ještě na tolik věcí zeptat.

A život šel dál, založil rodinu, narodila se mu dcera Eliška, ale v té době už Toník chodil po špitálech. Čekal na transplantaci jater. Minulý rok krátce před Vánoci mu bylo tak zle, že musel do nemocnice. Stav se rychle zhoršoval a nakonec ho lékaři uvedli do umělého spánku. Na Štědrý den jsme mysleli na Toníka a jeho rodinu, prosili o zázrak....na Boží Hod jsem se za ním na ARO vypravila. Hladila jsem ho, neustále mu opakovala, jak ho máme všichni rádi, modlila jsem se, prosila Boha, aby mu byl na blízku. Zemřel 28.12.2010, bylo mu 35 let. Petišek za Toníka sloužil mše svaté.

Dědeček

Znám ho jako laskavého, tichého člověka a k nám vnoučatům vždy plného lásky. Miloval koně, v mládí několik hříbat vychoval, poctivý dříč, staral se o svoje dva kluky (mého tátu a Toníkového tátu), choval holuby, staral se o pole i vinohrad. V neděli šel na ranní mši sv. a pak do obecní hospody, potkat se s kamarády, zahrát si karty. Kupoval nám výborné oříškové čokolády ve žlutém obalu za 11,- Kč.

Když mu bylo něco málo přes padesát let, přišli jsme mu gratulovat k narozeninám.

Ve školce nás učili básničku, tak jsme mu ji spontánně pro radost zarecitovali.

Dědoušku, běloušku, co to bylo?

Že Ti tak na hlavu nasněžilo!

Nohy už neslouží, ruka se třese,

div že tě větříček neodnese.

Všichni se smáli a nejvíc dědeček, tenkrát ještě pořádný chlap v plné síle.

Celý život, ani jednou, nebyl v nemocnici, všechno se léčilo po domácku, až ve svých 79 letech spadl na náledí a zlomil si žebra. Poprvé v životě musel do nemocnice. Strašně tam trpěl, hlavně tou odloučeností od svých blízkých. Babička plakala, často ho navštěvovala a prosila, že se o něho bude starat doma – nešlo to......přidal se zápal plic a dědeček zemřel, sám na nemocničním pokoji.

Ale byl plný radosti z tolika projevů lásky, kterých se mu od jeho blízkých na konci života dostalo.

 

P. Ladislav

kněz, lékař, bratr, zemřel v pověsti svatosti.

 

Kolik je mých dalších blízkých, které znám jen z vyprávění,

ze zažloutlých fotografií, z příběhů, které mi zprostředkovali jejich žijící potomci.

Těším se na ně, těším se na setkání.