V r. 1951 jsem byl povolán k výkonu vojenské služby. Jako lékař jsem nastoupil v Hradci Králové do Školy pro důstojníky v záloze.

Strana potřebovala  důstojníky politicky spolehlivé, proto proběhla kádrová prověrka.

Na ubikaci jsem měl lůžko vedle kolegy-lékaře, který byl přesvědčeným komunistou, opravdu seriozním. Náhoda? Osud? Tajemná Boží režie?

Vzájemně jsme si otevřeli karty, znal můj názor, mou minulost, mé plány.

Řekl jsem mu, že je mně jasné, že nemohu při prověrce obstát, že počítám s tím, že vypadnu.

On mně naopak tvrdil, že mně ručí za to, když zná moje čestné přesvědčení, že prověrku projdu kladně, takové čestné důstojníky potřebujeme.

Při prověrce jsem dostal jedinou otázku:"Proč si myslíte, že nemůžete být  důstojníkem československé lidové armády?"

Bylo mně jasné, proč padla zrovna tato otázka.

"Protože v polním řádu je výslovně věta, že důstojník musí u svého mužstva burcovat nenávist vůči nepříteli. A jak mám  já jako křesťan, který podle Kristova požadavku má hlásat lásku vůči nepříteli - jak mám plnit tento požadavek polního řádu?!"

Tím prověrka a já jsem musel opustit  učiliště pro důstojníky a přešel jsem do  trestních oddílů zvaných PTP, z kterých vojín nemohl být propuštěný do civilu, dokud se nepřevychoval.

Stál takový fanatismus za to?

Vždyť většina ostatních měla  k totalitnímu systému  stejný negativní postoj, ale dovedli mlčet a měli tím zaručeno, že prožijí trapné dva roky vojny jakž takž jako páni na ošetřovnách - a já budu jako poskok šikanován...

Oni budou nosit  hvězdy na rameni - a já jen černé výložky jako dělník s lopatou někde na stavbě nebo v dolech a přitom s titulem MUDr.

Jaká ostuda - i pro rodiče! Ale "ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi" (Mt 10,32)

Tedy konkrétně: kde je zde vůle Boží? Jednal jsem správně?

Svědomí jsem měl přece jen klidné, a když se snažíme mít svědomí stále ve shodě s vůlí Boží, Bůh naši snahu bere důsledně a naše svědomí je pak mluvčím jeho vůle.

A my se  můžeme podle něho řídit - tak je to i učením církve.

Tím to však nekončí. Za dva roky jsem získal  důkaz lidsky přesvědčivější!

Byl jsem přidělen k útvaru PTP na letiště v Pardubicích. Byla tam ošetřovna a neměli tam lékaře, takže i bez šarže jsem fungoval jako  velitel ošetřovny.

Pod sebou jsem měl dva lapiduchy, oba byli adventisté.

V praxi to vypadalo tak, že já jsem se ráno modlil v ordinaci a oni ve skladišti.

Moc jsme si rozuměli, neboť byli svědomití a mohl jsem se na ně spolehnout.

********************

P. Ladislav byl po čase přeložen do  Kladna k báňskému útvaru, pak do Pokrušnohoří do ošetřovny a v rámci přesunů se opět dostal do Pardubic ke svému původnímu útvaru.

Ve škole pro důstojníky v Hradci jsem hrál na housle a můj kolega Pavel na čelo.

Při prověrce byl Pavel, který měl sice podobné názory jako já, ale byl rozumný, přijat a po výcviku byl jako důstojník přidělen k mému útvaru do Pardubic, coby můj představený, a tak jsme zase hráli spolu.

Končila však dvouletá základní vojenská služba  a Pavel se jako prověřený důstojník těšil do civilu.

Měl naplánovanou svatbu a zajištěné lékařské místo.

Já jsem jako neprověřený zůstával dál v čestné službě vlasti.

Pavel mě litoval a utěšoval, že ono to věčně trvat nebude a podobně.

Jenže se stalo, že Ústřední výbor strany vědecky poznal,

že ve státě stále přibývá organizovaná složka armády, skládající se z nespolehlivých živlů,

protože z nich nikdo nebyl propuštěn do civilu.

Tudíž by při nějaké nepřátelské akci stačilo těmto proradným živlům rozdat zbraně - a následky by  mohly být pro socialismus tragické.

Proto vyšlo nařízení:

propustit  do civilu všechny vojíny PTP, pokud nemají nějakou zvlášť přitěžující  poznámku. Zároveň dostal  celý ročník prověřených důstojníků lékařů "paragraf", byli povýšeni na kapitány, ale museli dál sloužit - další čtyři roky!

Došlo k obrácené situaci:

Pavel brečel jako děcko, měl po svých existenčních plánech - celkem šest let na vojně!

A já zas radostně balil do civilu a utěšoval jej, že se to podaří nějak vyřešit, aby z toho nebyl smutný.

Že by to byla nějaká tajemná odměna za tu mou jedinou větu při prověrce?

Byl to záhadný zásah osudu? (Jestli nějaký existuje) Náhoda? Tajemná režie Prozřetelnosti Boží? Pro mě to bylo a je jasné!