P. Ladislav působil po vojenské základní službě jako obvodní lékař v Jihlavě.

 

Jednou se mi v ordinaci stalo, že si nějaká pacientka stěžovala, že už je nemocná pod obraz Boží.

Neměl jsem vůbec dojem, že se jedná o nějakou zbožnou věřící.

„Vy ještě na toho Pána Boha věříte?“

„Ale né, to se přece jen tak říká.“

„Tak proč neřeknete třebas -pod obraz Stalinův?“

Tenkrát ještě musel viset Stalinův obraz.

 A bylo zle.

Pacientka byla zřejmě kovaná soudružka, nejspíš si stěžovala u kompetentních orgánů a já jsem byl vyšetřován státní policií „pro urážku státníka“.Čekal jsem na předvolání k soudu.

Přiznám se, že jsem si tu provokativní otázku mohl odpustit.

 Ale stalo se, nesnášel jsme takové zbožné fráze, za kterými nikdo nestál.

Jenže byl únor 1956. V Moskvě zasedal XX. Sjezd strany a Chruščev na něm shodil Stalina.

 Kult Stalina tím padl v celé komunistické sféře a já jsem se najednou stal prozíravou osobností, místo soudu jsem byl na každém kroku obdivován a moje sláva rostla.

Přiznám se, že jsem moc pokorný nebyl, dělalo mně to načisto dobře.

Straně to ovšem vadilo a tak jsem dostal dekret, podle něhož se hned druhý den musím hlásit v nemocnici v Novém Městě na Moravě, kam jsem byl  přidělen na místo sekundáře.

Jako poslušný křesťan jsem byl ochoten i v přeložení vidět vůli Boží.

Vůbec jsem toho nelitoval. Režie Boží pracovala dál i po „osudovém“ pádu Stalina.

Stal jsem se sekundářem na chirurgii a později gynekologii a v porodnici – v tom také vidím své životní lékařské poslání.

Na gynekologii se ovšem musí podle zákona dělat interrupce, potraty.

Při uvítání jsem primáři sdělil, že jsem křesťan, a že se potraty příčí mému svědomí. Prosím tedy, aby mě k tomu nenutil.

Primář byl rozumný, ale prohlásil:

 „To víte, že musím respektovat vaše přesvědčení, ale uznejte pane kolego: vy si tady budete chodit v bílém plášti jako pán a tu řezničinu budeme dělat za vás my??!“

Nakonec jsme se kolegiálně domluvili.

On dělal na celém okrese vědecký průzkum rakoviny čípku děložního, což znamenalo postupně navštívit všechny obce okresu, všude mít večer přednášku s touto tématikou a následující den prohlédnout všechny ženy včetně vyšetření kolposkopem.

To však panu primáři nikdo dělat nechtěl – večer po normální směně v nemocnici.

 Já jsem naopak pro takové povídání s ženami byl – prostě ideální dohoda!

Dovedete si představit, že jsem si ty přednášky obarvil podle své představy.

Na porodnici jsme si s rodičkami i sestrami moc dobře rozuměli.

Přivádět na svět nového člověka, a ne nějakého biologického tvora,

pomáhat matkám prožívat důstojnost a posvátnost mateřství.

To je něco, co „vědeckému“ porodnictví – jak socialistickému, tak kapitalistickému – chybí.