Svědectví paní Kláry 1.část

 http://dubnanka.signaly.cz/1109/svedectvi-pani-klary

Svědectví paní Kláry 2.část

 http://dubnanka.signaly.cz/1110/svedectvi-pani-klary-2-cast

Obě dcery se mnou jely na závěr prázdnin na další duchovní cvičení s O. Jamesem do Koclířova.

Mladší připravená a otevřená, prožila opět cvičení ke svému duchovnímu růstu a setkání s Pánem.

Závěrem jejího obrácení bylo když Otec James se modlil nad každým z nás, že podobně jako mnozí další, upadla doslova do krátkého stavu naplnění Duchem svatým.

 Starší dcera odcházela z kostela zklamaná, že zase nic neprožila.

Bylo mi jí to moc líto. Svědectví lidí uzdravených  na místě z rakovin, vč. mého kolegy a duchovní cvičení s tímto knězem mělo na mé dcery velký vliv a dá-li Bůh těšíme se na setkání s ním na jeho velké evangelizaci pro Prahu počátkem října t.r.

Mladší dcera měla loni po těchto duchovních cvičeních 17.listopadu kolem 18. hod. večer těžkou autonehodu. Ve 100 km rychlosti dostala smyk, přerazila strom a zůstala přední částí vozidla zapíchlá do betonového náspu.

Vyvázla z ní bez zranění, jen auto odcestovalo do šrotu. Pánu Bohu díky za její ochranu a záchranu života. Přítomní hasiči a ostatní co vytahovali vozidlo z příkopu ani nevěřili, že to mohla přežít bez zranění.

Když jsem dojížděla do místa nehody a viděla svítící sanitku, hasiče a několik policejních aut, přicházela k sanitce, prožívala jsem jednu z nejhorších chvil svého života a jen jsem stačila vzdychnout Pane smiluj se. O to větší radost a vděčnost jsem mohla prožít, že Bůh ji zachránil. A  dcera mi jako první slova v sanitce řekla: „ Mami to mě tady asi Pán nechal žít jednak za všechny ty tvé modlitby a duchovní cvičení a čas, který mu obětuješ i za tu mojí modlitbu za toho mrtvého, vid ?“

Když jsem loni absolvovala doslova nájezd po duchovních cvičeních od května do prosince napříč celou republikou , vč. 14ti denní poutě do Izrazele a letecké poutě jako poděkování sv. Otci za jeho návštěvu u nás do Říma, uvědomila jsem si, jak mi celou dobu té mé profesní honičky Pán chyběl a že budu muset strávit na kolenou a v modlitbách ještě mnoho chvil než odčiním těch několik let, kdy jsem modlitbu a tudíž vztah s Bohem zanedbávala.

Čas , který obětujeme Bohu v modlitbě, na duchovních cvičeních a na mši sv. , tj. čas který je vnímám  dnešním světem jako jedna z nejcennějších hodnot, není ztracen.

Naopak je to naše poděkování i naše oběť , které mi můžeme dát Pánu Bohu za ta nekonečná obdarování a milosti, jimiž nás denně On sám občerstvuje a naplňuje.

A stonásobně se nám tato oběť, jak říká i Písmo svaté, vrátí.

Radost z obrácení maminky, mé mladší dcery a postupné uzdravování vztahů v rodině i znovuobnovení přátelství s Pánem je mnohem větší a naplňuje mě mnohem větším štěstím, než všechny vyhrané soudní spory a vydělané peníze. Zjistila jsem, že je jenom věcí mého rozhodnutí, kolik času chci Pánu dát a když to rozhodnutí svobodně učiním, Bůh sám už si k tomu cestu připraví a začne v našem životě i bez naší zásluhy zázračně konat.

Také odevzdání je věcí našeho rozhodnutí.

Pokud opravdu chceme, aby Bůh konal podle své vůle a nikoli té naší, musíme mu to my sami umožnit . Nesmíme Mu překážet v Jeho konání tím, že sice říkáme buď vůle Tvá, ale konáme svou a naše skutky neodpovídají našim slovům, protože to vlastně nemyslíme vážně a chceme, aby Bůh naši modlitbu vyslyšel tak, jak si to přejeme my.

 Své svědectví bych ráda uzavřela opětovnou zkušeností s odevzdáním. Jsem přesvědčena, že k vyslyšení dojde až na základě našeho bezpodmínečného odevzdání. Starší dcera neprožila své osobní obrácení a setkání s živým Pánem. Byla se mnou letos v Koclířově na 3denním semináři P. Velly o Vnitřním uzdravení, ale neuzdravila se. Pokaždé jede na duchovní cvičení jako za trest.

Ve vzdoru a nepřijetí. Tomu také odpovídá, že než se připraví a otevře Božímu Slovu, duchovní cvičení končí a ona je sice v té chvíli otevřená naslouchat, ale už není komu…. Zatím jsem vždy jen v modlitbách prosila, aby alespoň na tato cvičení jela. Letos jsem jí jen horko těžko přesvědčila, aby se mnou jela na pouť autobusem do WAHLSINGHAMU , kde bylo 25. Výroční od konaní katolické charismatické konference a kde jsem slyšela, že dochází při modlitbách k velkým vnitřním uzdravením.

Starší dcera se bránila jet a co všechno vyzkoušela jen aby mě odradila na tuto obnovu jet. Dnes už vím, jak moc se náš Nepřitel snaží , abychom se nedostali tam, kde může dojít k našemu uzdraveni a osvobození. Každopádně tam jela se slovy, že to každému znepříjemní a už tam více krát nebude chtít jet.

První tři dny se jí opravdu dařilo to znepříjemnit - především mně. Nebyla jsem schopná vnímat přednášky a soustředit se a ponořit do modliteb, protože jsem stále sledovala , kde je, zda naslouchá a jak to prožívá či spíše neprožívá.

Neposlouchala jsem, když mi všichni kolem říkali, dej jí čas, nelámej to přes koleno, odevzdej to. … Byla jsem na ni velmi naštvaná, že je tam P. Rufus, modlí se nad ní a s ní to nic nedělá. Žádné přijetí, žádné naplnění. Dcera se doslova všem uzdravujícím modlitbám bránila . Je zde P. Boshabora, úžasný kněz z Ugandy, obdařen mnoha charismaty, mimo jiné psali o něm svědectví, že Bůh skrze jeho modlitby vzkřísil z mrtvých několik lidí.

Modlí se nad některými a oni prožívají před našimi zraky uzdravení , jsou to velmi silné chvíle s Pánem a jeho uzdravující mocí. A dcera která vidí, co se tam děje, stále se brání. Máme osobní setkání s doktorkou Glorií Pollo , autorkou knihy Stála jsem u bran nebe a pekla, v níž líčí své prožitky z klinické smrti a jejíž přednáška je také velmi silná a dcera je u všeho v opozici a tváří se, že jsme se všichni asi zbláznili. Ti, kdo ví, s jakým očekáváním jsem ji donutila do Anglie jet, mě povzbuzují a stále říkají, neboj se to přijde….. Buď trpělivá.

Proč jsem je neposlouchala ? Jednak mi bylo dcery moc líto, z toho jejího věčného souboje s Pánem Bohem, na místo přijetí Jeho přátelství a spolupráce.

Chtěla jsem si prosadit svou vůli, aby se konečně v čase mnou k tomu určeném obrátila i ona, abych měla „z krku“ dalšího člena rodiny a já jsem se zbavila té mé bolesti z jejího trápení a ustavičného strachu o její život.

Ve středu mi to konečně došlo, že když ji neodevzdám, když neodevzdám svou bolest i strach , nedávám ani jí ani Pánu Bohu svobodu, aby mohli společně konat.

Hned za darem víry, děkuji denně kromě jiného za dar svobody, ale jaksi u vlastní dcery, jsem si stále kousek té její svobody chtěla nechat. Nedala jsem jí důvěru a měla jsem strach, zda ji Bůh opravdu uchrání před ní samou, když ona s Ním nechce spolupracovat.

Ve středu jsem si řekla, že musím dát Bohu úplně dětskou důvěru, že On také nechce, aby se věčně trápila, ale je dospělá ( 22let) a musí jít už tou cestou sama a já ji musím jen doprovázet modlitbou. Vždyť to máme v brožurce Modliteb matek napsané. Každý týden se to modlíme, ale ten skutek, to faktické konání, to je problém….

Když jsem opravdu v důvěře řekla Pánu : „Tady ji máš, já už nemohu,“, tak ještě ten den, začal opravdu Pán konat.

Dcera šla bez mé intervence na místo a k lidem k tomu speciálně pověřeným na modlitbu za uzdravení. Zdáli jsem sledovala, jak se nejprve zle chechtá a jakoby vysmívá. Pak začne trhat hlavou a poté má v křeči a trhavých pohybech celou horní část těla a poté následuje dlouhotrvající srdceryvný pláč.

Stojí kolem ní několik lidí, drží ji, aby si neublížila a já se jen mohu zdáli připojit modlitbou za její uzdravení a osvobození. Dcera se vždy na veřejnosti velmi kontroluje, aby si neudělala ostudu, neprojevuje své city a projevit se pláčem a jakýmsi „svíjením“, to považuje za vrchol vlastní slabosti , ke které se nemůže snížit. Když po cca 45minutách opouští prostor před vystavenou Nejsvětější svátostí oltářní, tedy živě přítomným Pánem, je nám všem přihlížejícím jasné, že prožila něco mimořádného. Vypráví nám, že křeče v obličeji, když se téměř dusila a trhala sebou tak, že si málem zlomila vaz, jsou natolik nepříjemné a hlavně to prožití obrovské samoty a strachu, že se z toho nedostane, že jako by upadla do nějaké černé díry, kde cítí úplnou prázdnotu a tak tento pocit že je strašný. Pak ale cítí, jak se jí někdo dotkl, že na to vše není sama a jakmile jí tam při modlitbě kdosi objal a konejšil, dostavil se velmi příjemný stav, který jí umožnil všechnu bolest v pláči odevzdat … Na tyto modlitby pak docházela až do soboty.

Na zpáteční cestě v autobuse jsme byli vyzváni, abychom kdo chce podali svědectví . Když jsme překročili státní hranici a zazpívali velmi emotivně státní hymnu- česko-slovenskou , protože s námi na pouti byli také Slováci, která byla spíše v té chvíli jakousi modlitbou za naše národy, které také potřebují uzdravující modlitby, neboť je mezi námi je hodně zranění a neodpuštění, tak tyto hymny, dodaly dceři odvahu ,aby nám všem sdělila, že jela do Anglie z donucení, že prožívala velkou krizi víry, zda Bůh je či není, že mezi spolužáky, kteří nevěří a dobře se jim daří, začala pochybovala zda má význam a smysl v Něho věřit, ale teď už ví, že JE ….. a jakmile vyřkla, že už věří, že Bůh JE , poté se před celým autobusem rozbrečela.

Plakali jsme všichni …. Źasnu nad tím, k jaké názorové proměně během toho uplynulého měsíce od jejího návratu u ní došlo.

Musíme ale počítat s jednou věcí, z jedné strany dostaneme obdarování, ale z druhé strany přijdou pokušení a čím více se otevřeme Bohu, tím více na nás Zlo útočí. Když si tohoto souboje o nás a naší spásu jsme vědomi, můžeme se bránit.

Začneme být vnímavější k tomu, co se děje okolo nás i v nás.

A nejlepší obranou v každé situaci je CHVÁLA našeho BOHA, DÍKY a úplné odevzdání v důvěře, že jsme Boží děti a tedy na straně Vítězné. Tak v modlitbě a naději, že skrze jednoho opravdu věřícího přijde spása do celého jeho domu zakončuji své poněkud delší svědectví.

Klára Hrušovská