První část svědectví paní Kláry najdete zde:

http://dubnanka.signaly.cz/1109/svedectvi-pani-klary

   Do loňského roku jsem kromě Katolické charismatické konference neměla žádnou jinou zkušenost s duchovními cvičeními a obnovou. Nadšení z charismatických obnov v podobě déletrvajících modliteb a pravidelného čtení Písma vždy trvalo několik týdnů a pak jsem se vrátila ke starému způsobu života, tj. rychle odbýt ranní modlitbu, pak celý den pracovat, sem tam nějaké střelná modlitba , večer přiběhnout upracovaná a unavená domů, svalit se k „odpočinku k televizi“ a večer zase Pána odbýt nějakou rychlou modlitbou .

O loňské velikonoční neděli, když jsem si zpřetrhala vazy na kotníku a musela několik týdnů chodit s berlemi, jsem při mši svaté u televize prožila, jak nekonečně mě Bůh i přes všechna moje stále se opakující selhání miluje a dostala jsem sílu učinit rozhodnutí Ho bezpodmínečně následovat.

Začala jsem několikrát v týdnu chodit na mše svaté. Požádala jsem několik kněží, aby sloužili mše svaté za jednotlivé rody rodiny jak ze strany mé, tak manžela.

Pozvala jsem své nevěřící a rozvedené rodiče, aby se mnou jeli na konci května do Hejnic na duchovní cvičení s P. Anthonym – indickým misionářem působícím v Ugandě. Co následovalo na těchto duchovních cvičeních by vydalo na další samostatné svědectví, výsledkem Boží milosti je, že se při těchto cvičeních maminka obrátila,

odpustila otci, že jí po 30tiletech manželství opustil a našel si jinou ženu ,

poprvé v životě si došla ke zpovědi právě na těchto cvičeních

a v letošním roce jsem se stala při jejím biřmování její kmotrou.

Můj táta, který byl pokřtěn v husitské církvi , se v době mé konverze Pánu Bohu vysmíval , rouhal a víru mně zakazoval všemi možnými způsoby,

si v Hejnicích poprvé v kostele poklekl, naučil se při vstupu do kostela se přežehnat , modlil se s námi růženec a přečetl celý Nový zákon.

Sice ještě nevyznal, že by uvěřil, ale je na cestě … Odjížděla jsem z duchovních cvičení jako největší dlužník, kterého Pán nesmírně obdaroval.

Když moje dcery viděly, co „udělala“ tato duchovní cvičení s babičkou a dědou, tak obě dvě přijaly pozvání a jely po mnoha letech mého přemlouvání se mnou na KCHO do Brna.

Tady se ukázalo, jak rozdílný přístup a přijetí věcí má vliv na náš duchovní život. Mladší dcera jela jako účastník KCHO a starší jela pomáhat do týmu vedoucích pro dětskou konferenci.

Mladší dcera měla se mnou velký problém a vnímala jsem její nevraživost vůči mně za to, že jsem několik let nebyla pořádně doma a ona mě suplovala v roli naslouchající matky a prožívala všechny deprese své sestry a zachraňovala jí před pokusy sebevraždy atd.

A za to mě opravdu nesnášela.

Než se mnou vyjela na KCHO do Brna, tak mi svým svérázným způsobem jasně oznámila, že tedy obětuje několik dní prázdnin na této konferenci, ale ať laskavě nepočítám, že se mnou pojede ještě do Koclířova na duchovní cvičení s O. Jamesem Manjackalem, kam jsem nás v záchvatu velké zbožnosti a touze rychle napravit věci, které jsem pokazila, přihlásila .

Od začátku konference však ml. dcera pozorně naslouchala všem přednášejícím, byla nadšená z toho, jak každý z přednášejících se k jednomu tématu o milosrdném samaritánovi dokáže vyjádřit a pojmout toto téma různým způsobem a zejména úžasně prožívala modlitby chval.

Pak mi řekla, že je jí jasno, kdo je Bůh Otec i Syn, ale s Duchem svatým a jak se projevuje , že má problém.

V sobotu večer, když byly večerní modlitby za uzdravení apod., tak mě i mojí mamku, která za námi také dorazila, najednou chytla za ruku a já jsem věděla, že prožila odpuštění vůči mně.

Plakaly jsme v té chvíli všechny tři. Pláču i teď, když píši toto svědectví, protože není nic více uzdravujícího, než odpustit a přijmout odpuštění.

Když jsme jeli v neděli domů, tak se mě zeptala, zda vím, proč mě chytla za ruku.

Řekla jsem jí, že vím, že mi odpustila a že jí za to děkuji.

Starší dcera seděla za námi v autě a byla smutná, protože ona si svou konverzi a osobní setkání s Pánem jako ta mladší neprožila.

Byla vyčerpaná ze služby hlídání dětí a vůči Božímu Slovu uzavřená.

Než jsme přijeli domů, tak na dálnici jsme v autě míjeli dopravní nehodu, při které právě ve chvíli kdy jsme projížděli, přikrývali mrtvého řidiče.

Byl kousek od nás, viděli jsme krev i vrak vozidla.

Silně to na nás všechny tři v autě zapůsobilo, dojalo. Hned jsme se za něj začali modlit, ale já jsme pro slzy a dojetí, nemohla nic říkat. Tak se mladší dcera ujala modlitby a nic krásnějšího jsem do té doby z jejích úst neslyšela.

Pamatuji si tato její slova:

„ Panno Maria, svěřujeme ti tohoto člověka. Má někde rodinu a ta bude teď velmi smutná z jeho ztráty. Ty, maminko naše, jsi jako matka prožila u kříže ty nejtěžší chvíle a víš, jaké to je, prosím Tě , potěš jeho příbuzné a dej jim naději, že se u tebe jednou potkají. Bože smiluj se nad jeho duší a odpusť mu. “

Když  skončila po chvíli modlitbu, tak jsme chvíli se starší dcerou nemohly popadnout dech, jak jsme byly v té chvíli sílou její modlitby zaskočeny a dojaty.

Starší dcera jí jenom řekla: „Kde se to v tobě vzalo?“

Mladší jí odpověděla:“ Já nevím, prostě do tak přišlo….“

A já jsem jen tiše dodala, tak máš právě zkušenost s Duchem svatým.

A tak mladší dcera pochopila a prožila osobní a živé setkání s celou Trojicí Boží. Cestou jsme si uvědomili, že jedeme nadšené domů, kde ale bude naštvaný manžel, že jsme se někde flákaly a bude to pro nás zatěžkávací zkouška, abychom nepřišly o radost a pokoj, kterým jsme jely naplněné.

A tak jsme se s děvčaty po mnoha letech společně modlily za manžela, aby nás přijal v lásce a pokoji.

Bůh nás vyslyšel a manžel když slyšel svědectví o dceřině modlitbě a co prožila na KCHO , měl slzy v očích .

Závěrem našeho příjezdu domů bylo, že mě pozvala moje nevěřící sestra, která spoustu let trpí epilepsií a bydlí kousek od nás , ať ji přijdeme s mladší dcerou navštívit. Řekli jsem si, že jí nebudeme o KCHO vyprávět, abychom nedali příležitost ke sváru. Jenomže první co se nás zeptala, co jsme si přivezli z těchto cvičení.

Dcera jí na to řekla, co říkal náš p. biskup na závěr konference , ale moje sestra chtěla vědět, čím jsme naplněné a co pro nás tato obnova znamená.

Ona samozřejmě postřehla změnu v chování a postojích mých rodičů po duchovních cvičeních v květnu.

A tak po 25ti letech si vyslechla má vlastní sestra, která byla svědkem, jak mi táta vyháněl i fyzicky, náboženství z hlavy, a která vždy odmítala slyšet mé svědectví o tom, jak jsem uvěřila, tak si poprvé vyslechla , jak si mě Bůh k sobě přivedl. Setra je také na cestě hledání… Faktem zatím je, že více než rok neměla epileptický záchvat, a to poté, kdy jsme nechali sloužit mše svaté za jednotlivé rody i naše nenarozené sourozence, které mamka potratila. Těchto mší svatých se zúčastnila celá rodina.

Po KCHO v Brně jsem se dozvěděla, že do Ružomberka přijede O.Rufus – jeden z velmi známých světových exorcistů.

Uprosila jsem manžela, ať se mnou na tyto jednodenní exercicie jede, že je to takové symbolické, že právě v Ružomberku jsme o starší dceru skoro při mém lyžování přišli, tak jí pojedeme zase společně Pánu Bohu předat a společně požádat, aby jí Bůh dal dar přijetí jejího života, protože ona je stále sama se sebou velmi nešťastná a myšlenky na smrt jí stále provázejí.

Svědectví o této jednodenní evangelizaci by opět vydalo na další kapitolu.

Tolik jsem si přála, když se nad námi s manželem za naše děti P. Rufus modlil, aby tam starší dcera byla a měla možnost prožít sílu této jeho uzdravující modlitby. Netušila jsme v té chvíli, že mě Bůh , i když trochu jinak svým tajuplným způsobem vyslyší.                                                  pokračování příště