Byl jsem přidělen jako lékař do Psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě.

Asi abych už nemohl ovlivňovat „normální“ pacienty, v léčebně budu neškodný.

Poslušně – samozřejmě – jsem tam nastoupil a cítil jsem se tam dobře, protože léčebné působení na neklidnou nebo vykolejenou duši bylo mým zájmem.

Vůbec jsem nepochyboval, že i toto umístnění je v souladu s vůlí Boží. A také se mně práce dařila. I tito pacienti jsou lidé a mají nesmrtelnou duši a touží po lásce, pochopení a uplatnění. Snažil jsem se s pacienty navázat lidský kontakt.

Prý jsem byl první, kdo tam zaváděl arteterapii. Žádnou „vědeckou“ arteterapii jsem však neměl na mysli.

Ve skupině odepsaných pacientů s chronickou depresí byla např. bývalá zpěvačka.

Když jsem získal její důvěru, prozradila mně, co ráda zpívala.

I vzal jsem housle a tak dlouho jsem jí tu její oblíbenou písničkuhrál do ouška, až sama začala zpívat. Smutek se ztratil, začala plakat a byla uzdravena – bez chemických léků.

 Akademická malířka ochrnula po mrtvičce na půl těla. Ztratila všechny obdivovatele, vlastní rodinu neměla, příbuzní o ni nestáli. Co s ní? Dali ji na chronické oddělení psychiatrické „léčebny“. Seděla celý den a poplakávala, asi jen vzpomínala na zašlé časy slávy. Slíbil jsem pacientce, že ji propustím, když nám namaluje obraz.

Chudák staniční sestra! Musela sehnat stojan, plátno, olejové barvy – jen štětec nemohla sehnat. Pacientce to však nevadilo. S nečekanou vervou se pustila do práce a za dva dny – jen svými prsty – namalovala hezké zátiší s kyticí.

Mám je dodneška na stěně. A pacientka byla „zázračně“ - bez léků – vyléčena.

Horší bylo, když jsem se ji snažil nějak z léčebny propustit, a nenašel nikoho, kdo by si ji vzal. Když to malířka zjistila, zase upadla do deprese.

Měl jsem radost i z výsledků sovětské léčebné metody u stařecké demence injekcemi novokainu. Pacienti začali být pohyblivější, jevili zájem o dění kolem sebe, byla s nimi rozumnější řeč.

Jenže jsem musel tuto "vědeckou“ léčbu přerušit na příkaz sester.

„Pane doktore, hned s tím omlazováním pacientů skončete, začínají být vůči nám sexuálně agresivní, dovolují si na nás a nemůžeme se jich zbavit!“

Tak skončil také jeden „zázračný“ léčebný úspěch. Musel jsem sestry respektovat, abych tam vůbec obstál.

A tak byly všechny moje zázračné úspěchy jen dočasné a krátkodobé.

 Ale i to zřejmě straně vadilo, a i když jsem pacienty neovlivňoval nábožensky, bylo mně soukromně sděleno, že se už strana rozhodla mě ze zdravotnictví vyhodit.

 Dekret o rozvázání pracovního poměru jsem dostal od 1. ledna 1959. Šel jsem na pracovní úřad a tam zavládlo zděšení, že lékař hledá práci.

„Nemáme nic než brigádu na šachtě v Karviné.“

„Beru, mám už zkušenosti z práce na šachtě z vojny.“

Za deset minut jsem byl brigádníkem na Velkodole 1.máje v Karviné.

A tak skončila moje úspěšná éra na psychiatrii a ve státním zdravotnictví vůbec.