Strana potřebovala  obvodního lékaře do pohraničí u rakouských hranic.

Nikdo tam z lékařů nechtěl jít: byl to zapadákov, daleko od kulturního světa, pobyt tam byl vázán na povolení, všechno hlídali pohraničníci.

Strana věděla, že jsem poslušný zaměstnanec zdravotnictví, pozvali mě tedy na kraj, vyložili situaci.

Otevřeně jsem  poukázal na svoje  náboženské přesvědčení , že si dovedu představit, jaké bude pozdvižení, když půjdu v neděli do kostela. Aby si to soudruzi  dobře promysleli, že je na to upozorňuji.

 "Nic se nebojte, soudruhu doktore. To jsme všechno promýšleli. Tam je totiž farář, který je denně v hospodě, tam není co pokazit!"

"No dobře, upozornil jsem vás."

Ordinace byla v hezké vilce na konci městečka, odkud jsem viděl přímo do Rakouska, ordinace vybavená rentgenem, mohl jsem si tam vést všechny poradny.

Když se těhotné dověděly, že jsem porodník a jsem ochoten chodit k porodům,

chtěly všechny rodit doma.

Lidé mě tam měli rádi a  v zimním období jsem dva měsíce jedl jen zabíjačkovou polévku a jitrnice už jsem ani nestačil sníst.

 Měl jsem zvláštní povolení a mohl chodit těsně vedle hraničních drátů. Taková důvěra.

Avšak zase se schylovalo k bouři.

Chodil jsem normálně do kostela, s panem farářem jsme navázali přátelský kontakt - a pan farář přestal pít.

Jenže tím jsem si pokazil kádrový posudek!

A druhá věc:

musel jsem se hlásit na  okresní vojenské správě, tam s údivem jedna důstojnice zjistila, že jsem obyčejný vojín, že nejsem důstojník a jsem veden jako sběrač raněných.

"To takhle nemůžeme nechat! Jste lékař, musíme z vás udělat důstojníka."

"O to se pokoušeli i jinde a nepodařilo se jim to."

"Vsaďte se, že se nám to podaří!"

"Tak se vsaďme!"

Obdržel jsem povolání k prověrce a dostal jsem tam jedinou otázku:

" Co byste dělal, kdyby se přes  hranice dostal z Vatikánu tajný biskup a objevil se u vás?"

"Já tady přece nejsem na to, abych vám hlídal hranice a zjišťoval u svých pacientů, co je kdo zač" - snažil jsem se vyhnout přímé odpovědi, která by mohla být rozhodující pro mé  bytí a nebytí  v pohraničí.

"No dobře, ale kdyby se to přece jen nějak stalo, co byste dělal?"

"Kdybych zjistil, že je to opravdový biskup, tak bych si klekl a požádal o požehnání."

A bylo po prověrce a dodneška jsem obyčejný voják a sběrač raněných.

Už ani nevím, o co jsem se s tou důstojnicí tenkrát vsadil.

 Byla to vůle Boží, že jsem se tak vyjádřil?

Nemohl jsem licoměrně říci, že bych zvedl telefon a zavolal pohraničníky?

Pohraničí jsem musel opustit.

Když už bylo jasno, že se musím odstěhovat a že se už k hranici nedostanu, chodil jsem celou hodinu po pěšině pohraničníků, těsně kolem drátů a prosil o vnuknutí, jestli mám využít poslední šance a přes hranici utéci do svobodného světa. 

Měl jsem známé ve Vatikánu, měl jsem bratra v Austrálii, nebyl by problém se někde uchytit.

Předtím mě jednou  zastavil místní policajt a soukromě mně řekl, že už za tou mojí zahradou ležet nebude. Že už ví, že utéci nechci, a kdybych chtěl, že bych stejně utekl.

 Při té poslední "procházce" u drátů mě nic nenapadlo, Bůh mlčel. Kdoví jak bych se rozhodl, kdybych věděl, že mě čeká kriminál, doly, kamenoprůmysl......

Bylo mně ale jasné, že i mlčení je odpověď Boží.

A dnes je mně naprosto jasné, že i to vězení a vyhazov ze zdravotnictví, ale i tajné kněžské svěcení bylo v plánu Božím, proto také nepadalo v úvahu utíkat.

 

Vzpomínky na P. Ladislava: http://www.volny.cz/pater.ladislav/fr_simon_op.htm

Ladislav - fotogalerie  http://www.volny.cz/pater.ladislav/rozlouceni.htm