Na gynekologickém oddělení jsme měli v jednom pokoji tři starší pacientky s rakovinou. Jednou mně při vizitě řekly:

„Pane doktore, víme, že jste věřící, chodíte do kaple, vy nám nebudete lhát. Řekněte nám, jak to s námi vypadá!“

Tak jsem tedy lhát nemohl a snažil jsem se jim taktně sdělit, že mají nádor a že je to vážné. Pacientky to zřejmě tušily, vždyť jsou dnes lidé natolik informovaní a dovedou poznat, jestli se jejich zdravotní stav lepší nebo horší přes všechny útěšné řeči některých pánů doktorů.

To zalhávání často duševní stav pacientů spíš zhoršuje. Ztrácejí pak důvěru vůči všem lékařům.

Pacientky moje vysvětlení v klidu přijaly a požádaly, jestli by nešlo zařídit tzv. zaopatření. Bylo to za totality, návštěvy kněze v nemocnici nebyly zrovna vítány. Domluvily jsme se tedy na večer, sestry s tím souhlasily a pacientky připravovaly. Jen aby nám do toho nepřišel primář nebo asistent...

Službu jsem měl večer já, všechno klapalo, pouze jsme čekali na příchod pana faráře. Samozřejmě – jak z udělání – přišel na namátkovou kontrolu oddělení primář.

„Pane kolego, co se tady děje?“

„Všechno v pořádku, pane primáři, jen ty tři pacientky s rakovinou mají zájem o zaopatření, tak čekáme na pana faráře.“

„A kde to chcete dělat?“

“V koupelně.“

„Tady máte klíče a udělejte to v mé pracovně.“

Krása!

Všechno proběhlo v důstojném prostředí.

Že by vyšší režie?

Nebo by bylo humánnější, kdybych těm pacientkám lhal?

Druhý den při velké vizitě, když jsme se blížili k pokoji těch pacientek, pronesl pan asistent:

 „Musíme vymyslet nějaké povídání o jarním sluníčku a jak to dlouho trvá, než léky zaberou.“

Pan primář však poklepal panu asistentovi na rameno s poznámlkou:                          „Už si můžeme, pane asistente, ty řeči odpustit. Ony už byly včera všechny zaopatřené."

Jeden starší pacient měl nemocné srdce a jeho stav se zhoršoval.                                                                                                                  Byl inteligentní, viděl jak to s ním vypadá. Byl svobodný, žil sám a já jsem ho navštěvoval.                                                                                                               Jemně jsme mu naznačil, jestli by nechtěl, abychom zavolali pana faráře.                   „No, neměl bych celkem námitek, ale víte, že jsem v celém městě znám jako volnomyšlenkář a ateista – však víte: když má smrt na jazyku, tak si volá faráře.“                                                                                                                     „To by nebyl problém, řekneme panu faráři, aby přišel večer za tmy, aby o tom nikdo nevěděl.“                                                                                                                         Pacient s tím souhlasil. „Jen aby nám do toho nepřišla ta čarodějnice!“                         Byla tím míněna pacientova sestra, také svobodná, která měla svůj pokojík přes chodbu. Nebyla oblíbená, žila samotářsky.                                                                             Před nedávnem mi sdělila: „Pane doktore, doufám, že víte, že jsme buddhistka. Zemřel mně nedávno můj vedoucí a tady neznám nikoho, kdo by měl zájem o duchovní život. Nemohla bych vás požádat, abyste mně dělal vedoucího?“                                                                                                                No nazdar, řekl jsme si pro sebe.                                                                                Já, křesťan mám dělat nějakého guru budhistce, když o budhismu vím jen něco z brožurek? No, ale v rámci dobrodružnosti života – proč ne. Tak jsme se párkrát sešli a povídali si o duchovním životě a ona mně předala několik sešitů svých duchovních meditací, abych prý byl informován o jejím duševním stavu.                                     Čekali jsme tedy na pana faráře. Co čert nechtěl: otevřely se dveře a v nich sestra našeho pacienta!                                                                                                          „Co se tady chystá?“                                                                                               „Víte, jak to s vaším bratrem vypadá, čekáme na pana faráře, aby mu dal svátost nemocných.“                                                                                                                    „A to já bych nemohla také dostat?“                                                                                                                      To jsme zase zůstali stát zkoprnělí my.                                                                       Ten večer byly uděleny dvě svátosti nemocných a z čarodějnice se stala pokorná ovečka Boží.                                                                                                                            A já jsem bojoval s pokušením, jak jsem úspěšným buddhistickým guru.                     Dřív jsem často „radil“ Pánu Bohu, co by měl v nějaké choulostivé situaci udělat.             Po takových zkušenostech už neradím a jen žasnu nad tou dramatickou režií Boží.                                                                                                                            Při čtení meditací své klientky jsem si uvědomil, jaký je to rozdíl proti prožívanému růženci nebo prožívané mši svaté.