Na dole byli zřejmě zvyklí na různé zkrachovalé existence, které skončily na šachtě, ale přece jenom tam lékaře jako horníka neměli.

Prodělal jsem havířský kurz a hned normálně fáral jako pomocník havíře ve stěně.

Na Ostravsku se však na dolech pracovalo pokrokově, se vší technikou, uhelnými kombajny apod., ale hlavně údernicky, v soutěži – kdo dřív a víc splní plán.

Na těžních věžích svítila nebo nesvítila pěticípá hvězda podle toho, zda se plnil nebo neplnil plán těžby. S horníky jsem si hned dobře rozuměl, navíc se brzy přihlásili „horníci“, kteří tam byli nasazeni z podobných důvodů jako já, prostě nevyhovovali kádrově v dosavadním zaměstnání. A tam dole byla i za totality svoboda. Tam se nikdo neptal na názory, tam se nechodilo na schůze, na manifestace, tam se opravdu budouval socialismus prací. Nepochyboval jsem, že i toto pracoviště je v plánu Božím, abych měl jako kněz zkušenosti s lidmi v různých oborech.

Ale lidé si stěžovali, že je nedostatek lékařů a přitom lékař pracuje jako horník, aby tedy strana lidem dokázala, že jsem opravdu nebezpečný činitel,rozhodla se mě zavřít.

Zatkli mě s obviněním pro pobuřování, a když jsem podal stížnost proti vazbě, generální prokurátor mně odpověděl, že mně dokonce rozšiřuje obvinění.

Další paragraf – podvracení republiky. Přiznám se, že jsem si ve snu nepomyslel, že bych byl s to podvracet tak pevnou socialistickou republiku.

Dál se se mnou nebavili, soud mě odsoudil na dva a půl roku pro to podvracení, protože jsem tvrdil,

že tady není svoboda, a že jsem říkal, že se ženy mají věnovat rodině, a ne veřejné činnosti.

Pak mě ještě přidali  půl roku. Jelikož jsem byl poslušný a viděl všude vůli Boží, ani jsem se neodvolal.

Práce v PTP, na dolech a ve věznici – to ovšem nebyly jen legrační zážitky. Zažil jsem tam i úrazy, i úmrtí, i choulostivé výslechy, sledování StB.

Na Ostravsku se šturmovalo, honil se plán, úderníci se předháněli ve výkonech za medaile, za mimořádné odměny, za titul Hrdina socialistické práce.

Jednou na mě spadla tzv. deka, kus plochého stropu. Nemohl jsem se ani pohnout. Kolegové havíři přiskočili a pomohli mně ven. Ohledával jsem se, jestli jsem někde raněný – nikde nic.

Deka se jedním koncem za něco zachytila a nedolehla na mě plnou vahou. Náhodou?

Co mi tím chtěl Bůh říct?

Jindy zase na mém úseku, kde jsem měl za úkol vyčistit pracoviště od kombajnem podřezaného bloku uhlí, visel ze stropu velký balvan, který se nedal bedněním podchytit. A tak jsem řekl Kristu Pánu: „Teď máš možnost mně dokázat, jestli počítáš s mýma rukama, aby mohly ještě sloužit u oltáře. Jestli mě ten balvan zmrzačí – a nebo jestli se mně nic nestane.“

Sotva jsem to dořekl, balvan spadl a přerazil mně násadu od lopaty deset centimetrů od prstů!

Samozřejmě: náhoda! Ale mně v tu chvíli bylo naprosto jasné, že to nebyla náhoda, že to byla jasná odpověď Boží – ovšem jen pro mě.

Také jsem hned poděkoval.

A ruce slouží dodneška a denně se mohou dotýkat Těla Páně.