Vždycky mě zasáhne upřímné osobní svědectví. Vážím si toho, když je člověk ochotný a schopný se sdílet a přiznat i věci těžké, o kterých se nesnadno mluví.

Připravovala jsem rozhovor s fotbalovým trenérem, charismatickým člověkem, kterému by snad nikdo nehádal 70 let. Vitální, plný elánu, života, radost ho potkat.

Vyprávěl mi, jak se k fotbalu dostal, hrál za Duklu Praha, v Brazílii stál na jednom hřišti s legendami světového fotbalu. Ovšem nejvíc mě dostalo jeho pokorné vyznání: neměl lehké dětství, jeho tatínek byl těžký alkoholik a podle toho to v rodině vypadalo. Nepostřehla jsem, že by v sobě živil nějakou nenávist nebo pocit ukřivděnosti.

Jen poznamenal, že si v dětství usmyslel, že bude dělat všechno pro to, aby on si život takto nezničil a začal na sobě dřít.....

 

V jedné pěvecké soutěži žena staršího věku všechny ohromila svým nádherným hlasem. Zpívala krásně, francouzsky, hlas jak Edith Piaf. Na dotaz moderátorky odpověděla, že veřejně vystupuje poprvé, protože její matka si nepřála, aby se věnovala zpěvu, takže je vyučená dámská krejčová. Řekla to s takovým pocitem ublíženosti a zapšklosti, až mi jí bylo líto.....

 

Napadlo mě, jak často je lehčí vymluvit se na osud, na špatné dětství, na různé okolnosti, které nám bránily rozvinout své schopnosti, talent......naproti tomu vidím lidi, kteří navzdory osudu a nepříznivým startovacím podmínkám dokázali odpustit, smířit se, přijmout a jít dál.

 

Paní doktorku Jitku Krausovou znám několik let z přednášek v Kroměříži, kde vedla postní obnovu, jeden čas jsem s ní byla v kontaktu, hodně mi pomohla nasměrováním, radou. Je to velmi vnímavý, pozitivní člověk, lékař, psychiatr, pracuje v církvi jako pastorální terapeut a zároveň je zasvěcená panna olomoucké diecéze.

Když jsem otevírala časopis Rodinný život

(mimochodem velmi doporučuju),

viděla jsem ji na fotografii a myslela jsem si, že se bude odborně vyjadřovat k problému, který byl tématem celého čísla: domácí násilí.

Ano, vyjadřovala se, ale zároveň připojila svou osobní zkušenost, ze které mě mrazilo:

 

V celém svém dětství se s domácím násilí setkávala.

Otec alkoholik, maminka měla kombinaci poruchy osobnosti a duševní nemoci.

(Mnohem později byla zbavena svéprávnosti a její dcera byla jejím opatrovníkem).

V rodině zdrojem násilí nebyl ani tak tatínek, i když několikrát prý velmi silně, ale především maminka a tatínek kvůli svému alkoholismu nebyl schopný něco změnit.

V raném dětství strávila rok v děcáku, matka byla vážně nemocná a táta ji nechával jako dvouletou samotnou doma celé noci.

Matka od dcery vyžadovala 100% výkony ve škole a když pozdější paní doktorka odmaturovala s průměrem 1,0, maminka prý jen podotkla: To je důkaz, že i debil může odmaturovat.

Další forma ponižování a týrání vycházela z matčiny patologie: byla přesvědčena, že její dcera je zlý člověk, spojený s ďáblem, budila ji ze spaní, nadávala jí tak, že to nelze ani zveřejnit, přesvědčovala ji, že je tak hnusná, že každému kdo se na ni podívá se chce zvracet.

Líčila dceři, že ji jednou zabije a popisovala jí, jak ji bude předtím mučit.

Ve svém dospívání dívka plánovala sebevraždu (bylo jí kolem 12 let) – plánovala ji s tím, že je to rozhodně lepší než být umučená matkou.

Nakonec si maminka vzala život ve svých 64 letech, tatínek se zalkl zvratky v jejích 17 letech, při jedné ze svých alkoholových intoxikací.

Protože byla čistá a dobře se učila, nikoho z okolí nenapdlo, že by v rodině něco nebylo v pořádku.

Matka byla velmi inteligentní, určité věci se odehrávaly jenom doma, dávala si pozor, aby nic neprosáklo na veřejnost.

Ale byla tam (a i dnes se jinde objevuje) veliká lhostejnost okolí a jakési škatulkování.

 

„Kvůli tomu, že táta pil a tomu, jaká maminka byla, jsme byli zaškatulkovaní do určité kategorie: tam je to běžné, tam se to dá očekávat.

Když mi bylo třináct, měl tatínek jednu ze svých agresivních opicí a tenkrát chtěl velmi vážně zabít matku a jen díky tomu, jak byl silně opilý se mu to nepodařilo zrealizovat.

Ten hluk vnímal celý dům – asi sto rodin v našem domě žilo, ale nikdo nezavolal policii.

Když se mi podařilo utéci, tak jsem marně šla byt od bytu, aby buď někdo zavolal policii nebo mne aspoň pustil ze zamčeného domu.

Tam se stalo i to, co si budu pamatovat a co si děti, které tímto procházejí pamatují vždycky.

Jedna žena zastavila svého muže, který chtěl jít něco udělat, slovy:

„Nechoď, konečně se jich zbavíme.“

Abych řekla pravdu, jeden pán nakonec se mnou šel, ale to už byl tatínek zase na nohou, tak utekl. Nedivím se mu a dodnes se za něho modlím.

Dostala jsem se domů, zabarikádovaly jsme se a až do rána jsem hájila dveře.

Strachy skučící matka se mnou. Měla jsem přichystanou deku a silné prkno, jak tátu praštím po hlavě- možná bych ho tím i zabila. Hájila jsem matku, i když jsem ji neměla ráda, protože její nemoc jsem pochopila až později.

Ráno vylezl soused a řekl:„Gaunere, přestaňte tady řvát, celou noc nespíme.“ a byl klid.

Chci tím říct, že to, co se podepisuje na mnohých, je lhostejnost okolí a škatulkování.“

 

 

Naději ji poskytovala teta, řádová sestra, s ní se dostala víc do kontaktu ve čtrnácti letech.

Do ústavu, kde teta pracovala jezdil psychiatr, který když se o všem dověděl, řekl tetě: „ I když má IQ na stropě, tak jí to nepomůže, z ní bude jen roztřesená neurotička a nikdy z ní po takovém dětství nic nebude. Ale nechte ji studovat, protože to se potom stejně ukáže.“

Byl dobrý psychiatr, kterého jsem měla opravdu ráda, vážila jsme si ho, ale nikdy nemůžeme dělat stoprocentní prognózu. Naděje je tady stále.

 

Na otázku, zda se v křesťanském prostředí setkává s tématem domácího násilí lékařka odpoví:

 

„Ano, hodně let jsem pracovala na psychiatrii i jako primářka, na různých místech.

Nyní pracuji v poradně. Vidím, že není v tom žádný rozdíl mezi věřícími a nevěřícími, v domácím násilí a týrání. Setkala jsme se s mnoha dospělými, jejichž příběh byl nejen klasické fyzické násilí, ale který byl v různých variantách podobný mému příběhu. Zejména u lidí, u kterých jeden z rodičů byl dost silnou osobností nebo s duševní nemocí a ten druhý byl slabý a neschopný.

Tam, kde druhý z rodičů je normální, většinou dojde k tomu, že se to manželství rozpadne a druhý si vezme děti k sobě.Není ojedinělé, že rodina zvenčí vypadá v pořádku a přitom se tam dějí kruté věci. Mohou sem patřit i lidé pracující v církvi."

 

Co se dá dělat, když se na nás někdo obrátí o pomoc...

Naprostá většina lidí, kteří zažili něco takového, prošli velkým stresem a mohou mít postraumatickou stresovou poruchu na celý život nebo jiné následky.

Někteří to řeší útěkem před vzpomínkami k alkoholu, drogám.

Důležité je vyslechnout, nedivit se, že toto snad není možné.

Zejména bych varovala, pokud jde o člověka z věřícího prostředí, neříkat:

„To není možné, tvůj tatínek přece chodil do kostela.“

Tím absolutně toho člověka zablokujete. Nedůvěra je něčím, s čím se setkával celé dětství.

Má pak v sobě, že o tom nemůže mluvit, protože mu nikdo ani nebude věřit. Pak je dobré posunout důvěru toho člověka, aby mohl jít k odborníkovi, protože jde většinou o takové šrámy na duši, které potřebují už odborné zacházení, ale v kombinaci s otevřeností a nasloucháním.

Je potřeba jak odbornosti, tak i lidské lásky, porozumění, důvěry a modlitby.

 

Jak to vůbec Bůh může dopustit, aby se takové hrozné věci stávaly, jak dospělým lidem, tak bezbranným dětem, setkala jste se někdy s tímto dotazem?

 

Bůh respektuje naši svobodnou vůli. Ta svobodná vůle je tak důležitá, že – i když si to jen těžko dokážeme představit – pro ni riskuje i tu velikou bolest, že jeho vlastní děti budou jinými jeho dětmi zraňovány.

Bez svobodné vůle je těžko vejít do nebeského království. Ale já jsem přesvědčena, že Ježíšovo srdce je s nimi, spolutrpí a trpí nakonec nejvíc. Skrze Krista jsme všichni spojeni s Ním a navzájem, to není fráze, ale realita.

 

V odborné literatuře se setkáváme s tím, že to, co děti zažívají v raném dětství, se nesmazatelně zapisuje do jejich života a bude je to po celý život ovlivňovat. Je to pravda?

 

Ano i ne. Určitě je pravda, že toto zranění života v jeho důstojnosti je něco, co se vepíše a co nikdy nezmizí a nezapomene se.

Toto vždy člověka poznačí. V tomto smyslu ano. Dokonce dnes víme, že určitá struktura v mozku při dlouhém nadhraničním stresu atrofuje, tudíž je to vepsáno přímo v těle.

„Ne“ v tom smyslu, že toto ještě neznamená, že člověk, pokud tedy na sobě pracuje,

nemůže žít dobrý a plodný život.

Může dojít k tomu, že rány, které nelze vymazat, budou vyčištěny odpuštěním a budou proměněny ve spojení s Kristovými ranami.

Tak, že se samy mohou stát uzdravujícími ranami.

( zkrácený rozhovor M. Řezníčkové, Rodinný život 4/11, psáno pro NR)