Svědectví  maminky Kláry Hrušovské, zveřejněné ve Zpravodaji hnutí Modlitby matek září 2011:

Rodiče mi při mém narození dali jméno Naděžda - naděje.

 Klárou jsem se stala až po svém křtu jako konvertitka v 18 letech. Tato naděje a osobní zkušenost, že u Pána není nic nemožného, mi dává odvahu podělit se s Vámi o zážitek a zkušenost z katolických charismatických i dalších duchovních obnov, při kterých jsem v loňském roce doprovázela své již dospělé dcery i nevěřící rodiče.

 Musím však provést „malé“ veřejné vyznání svého selhání matky, aby se ukázala veliká milost Boží, když se dokážeme odevzdat do jeho náručí. 

Obě těhotenství jsem od počátku nepřijala s radostí.

Trvalo několik dnů, možná i týdnů než jsem se s tím tzv. smířila, protože přišla v čase, který se mně nehodil.

Měla jsem na začátku své profesní kariéry - a ta byla zejména prvním těhotenstvím náhle přerušena.

Starší dceru jsem málem nechtěně potratila, když jsem ještě mezi 3. a 4. měsícem těhotenství sjížděla na běžkách kopce kolem Ružomberka a právě zde jsem skončila předčasně v porodnici a poté na rizikovém těhotenství.

Do věku 6 a 4 let našich dcer jsem byla takřka vzornou manželkou a matkou na mateřské dovolené. Děvčata chodila do křesťanské školky, pravidelně na mše svaté, stýkali jsme se s věřícím společenstvím dalších maminek, společně jsme se modlili a dá se říci, že jsme byli šťastná katolická rodinka.

Pak však nadešlo rozhodnutí, že se vrátím do zaměstnání.

Jsem zvyklá dělat věci naplno, a tak se stalo, že ze vzorné manželky a matky jsem se stala profesně schopnou advokátkou. Pracovala jsem od časného rána do nocí.

Vymlouvala jsem se sama před sebou, že to dělám pro rodinu i ve službě pro druhé, tedy pro Pána.

Nakonec, spoustu věcí jsem udělala zdarma nebo za symbolickou odměnu, takže jsem byla na sebe dost hrdá, že jsem lepší než ostatní, tj. nevěřící kolegové.

Čím více mě druzí chválili, jaká jsem hodná a děkovali, jak jsem jim pomohla, o to více jsem byla na sebe a své profesní schopnosti hrdá – pyšná a o to více jsem pracovala, až jsem se stala workoholikem.

A o to více byla nešťastná má rodina.

Mladší dcera např. vstávala kolem 4. hodiny ráno, než jsem odešla do práce, aby mi řekla, že se jde na mě alespoň podívat a pozdravit mě.

Manžel samozřejmě nezvládl roli otce i matky, a tak se nenápadně u nás doma zabydlely hádky, nesvár a veliký nepokoj.

Vůbec jsme nepostřehli, že naše starší dcera je předmětem velmi drsné šikany od spolužáků, která fakticky trvala od chvíle, kdy se přihlásila asi ve druhé třídě ve škole na náboženství a spolužáci se jí posmívali „jeptiško“.

Prošla si až do prvního ročníku na gymnáziu snad všemi stupni šikany, o kterých se píše a mluví, a my rodiče jsme to neviděli.

 Když jsem to v 1. ročníku gymnázia zjistila, přešla na jiné gymnázium. Ovšem byla v té době už velmi zraněná a své problémy v pubertě začala řešit opakovanými pokusy o sebevraždu.

Zase jsme to neviděli, protože jsme nebyli doma a dcerám jsme dostatečně nenaslouchali.

Mladší dcera převzala mou roli a své starší sestře se stala psychologem amatérem.

V době, kdy jsem zaznamenala, že přes všechen hmotný komfort, který jsme s manželem díky našim zaměstnáním mohli dětem dát, není rodina šťastná a žijeme si ve velkém domě fakticky každý sám pro sebe, bylo starší dceři 16 let a mladší 14.

V té době jsem se poprvé dozvěděla o Modlitbách matek.

Iniciovala jsem založení skupinky u nás v malé obci a začaly jsme se v počtu 5 - 7 maminek pravidelně scházet.

Nechtěly jsme být nikde registrované, a tak jenom podle návodu v brožurce Modlitby matek jsme se společně modlily.

Před 3 roky jsem se Boží náhodou seznámila na KCHO v Brně s Růženkou Fialovou (koordinátorka hnutí v ČR) a velmi jsme se spřátelily. Jely jsme pak s několika maminkami na setkání maminek do Brna a tam se nastartoval proces postupného obrácení naší rodiny.

Když jsem Pánu opět a znovu odevzdala svůj život a vrátila se po několika letech bloudění opět na cestu s Ním,

pokračovalo úžasné dobrodružství plné milostí a osobních zázraků, které jsem s Ním mohla prožít při své konverzi v 18ti letech.

 Moje dcery mnohokrát slyšely mé vyprávění, jak mě Bůh oslovil a dal mi dar víry a jak jsem se ze zarputilé svazačky a kandidátky KSČ stala ze dne na den křesťankou, a co pro mě Bůh vše udělal, ale jak tomu už bývá, nevěřily tomu a říkaly:

„Mami, to dělá Bůh jen pro tebe a kdo ví, zda si to nevymýšlíš nebo nepřibarvuješ“.

Sice celou dobu dcery chodily do kostela, ale jejich víra nebyla živá a byla ve velké krizi, jak už to u mladých lidí bývá, pokud nemají společenství a neprožijí své osobní setkání s živým Pánem.

Jediné, co pravidelně konaly, byla účast na mši svaté v neděli a přikázaných svátcích.

Když mi konečně skrze Slova Písma došlo, že spasena budu ne jako advokátka a nikoli za dobré skutky, které při své práci konám, ale především jako matka a manželka, začala jsem se ale opravdu bát a také kát.

Došlo mi, že se budu zodpovídat, zda jsem dětem předala víru a co jsem pro to udělala nebo neudělala. Musela jsem si přiznat, že za více než 25 let mého křesťanského života se nikdo z mé nejbližší rodiny skrze má osobní svědectví o úžasné Boží lásce a modlitbách za jejich obrácení, nezměnil a dar víry nepřijal. Uvědomila jsem si, že se nejprve musím změnit já a pak mohu doufat a prosit za obrácení, dar víry a milost spásy pro mé nejbližší.

(pokračování příště)                                   Klára Hrušovská

 

Pozvánka na konferenci hnutí Modlitby matek

v Brně 21.-23.10.2011 Brno Žabovřesky,

kulturní dům Rubín,

přihlášky a další informace:

Růžena Fialová, mobil 774 618 822 (T-mobile),

608 618 822(Vodafone)

E-mail: [email protected]