Znám několik lidí, kteří si velmi zakládají na tom, jakého postavení dosáhli.

Titul, významné postavení v zaměstnání, dávají patřičně najevo, že oni jsou NĚKDO a podle toho by se k nim ostatní měli chovat.

Přiznám se, že mi v jejich společnosti není moc dobře.

Vždycky mně byli bližší lidi, kteří se nebrali tak moc vážně, spíše s nadhledem pohlíželi na svoje úspěchy i neúspěchy.

 

Začátkem července zemřel Otto Habsburský,

svého času následník trůnu rakousko-uherské monarchie.

Bylo mu 98 let.

Biskup Vojtěch Cikrle za něj sloužil mši sv., kde vyzvedl, jak byl Otto Habsburk zbožný a žil pro druhé.

Díky svým kontaktům zachránil patnáct tisíc Židů před Hitlerem.

 

Jeho tělo bylo uloženo ve Vídni, jeho srdce putovalo ve schránce do Maďarska.

Pohřební průvod, čítající 3.500 lidí doprovodil jeho rakev do Kapucínské krypty v centru Vídně.

 

Než byl však puštěn do krypty, opakoval se stejný rituál, jako při pohřbu jeho matky Zity.

Po zaklepání se z krypty ozval prostý dotaz:

„Kdo chce vstoupit?“

Ceremoniář vyjmenoval všechny tituly zesnulého, ale kladnou odpověď nedostal.

„Takového neznáme.“

Po dalším zaklepání a další výzvě vyjmenoval všechna vyznamenání a pocty zesnulého.

„Takového neznáme,“ ozvalo se znovu.

Na třetí zaklepání a třetí dotaz už ceremoniář odpověděl:

„Otto, smrtelný a hříšný člověk.“

Pak mohla rodina s ostatky vstoupit do krypty,

v níž se pochovávají Habsburkové už od 16. století.