Odmalička jsem s rodiči chodila na kopec sv. Antonínka na pouť,

kde se děkovalo a prosilo o požehnání.

Bylo to dost nepohodlné a pro dítě únavné stát před oltářem hodinu, dvě v kroji, pálilo slunce a ještě jsem ani nerozuměla, o čem kněz mluví.

Ale přesto ve mně zůstalo to nejdůležitější - je tu Někdo, komu se moji rodiče, prarodiče klaní, prosí ho o přímluvu a děkují Mu.

 

Na Antonínku nás oddával P. Kubíček, za pár let jsme na toto místo začali vodit své děti a učit je, komu se jedinému na světě mají klanět, na koho se obrátit, komu důvěřovat.

 

Ta letošní děkovná pouť pro naši rodinu byla trochu jiná, ve znamení služby – švagrová, která v kapli zajišťuje po celý rok prodej knížek nás poprosila, jestli bychom ji mohli vystřídat a na pouti u kaple prodávat sošky, obrázky a knížky.

Rádi jsme se zhostili tohoto úkolu a celá rodina obsluhovala poutníky, kteří si chtěli odnést z Antonínka nějakou památku.

Johanka přes prázdniny trochu zapomněla matematiku, tak jsme ji museli kontrolovat, jestli nešidí zákazníky, starší holky všechno zvládly v pohodě, manžel občas něco prohodil a poutníci se smáli, zkrátka pohoda.

 

„Prosím Vás, mohla bych se zeptat, říká Vám něco město Žďár?“ zeptala se mě najednou starší žena.

No ano, ve Žďáře jsem čtyři roky studovala, prolétlo mě hlavou, ale to už je pětadvacet let.....zadívala jsem se pozorněji na ženu a poznala jsem ji – paní Krbcová – moje profesorka němčiny ze školy ve Žďáru.

Neuvěřitelné, neviděly jsme se celých těch 25 let! „Jak jste mě paní profesorko poznala?? Po tolika letech!!“ užasla jsem, „a to mám o deset......dvacet kilo víc, než tenkrát na střední!“

Manžel potichu dodal, že aj třicet, vtipálek:)

Nicméně paní profesorka si dokonce vzpomněla i na moje jméno za svobodna a bezpečně mě poznala, i když jsem se od dob studií hoooodně změnila.

Potěšilo mě to, opravdu, vtiskla jsem jí do ruky pěkný desátek z větších dřevěných korálků a s obrázkem sv. Antonína Paduánského na památku našeho setkání.

Byla ráda, objala jsem ji a radovala se z tak nečekaného setkání.

Byla dojatá.

Měla jsem ji vždycky ráda, jaksi se vždycky lišila od těch zapálených socialistických soudružek....

 

Fanek – další příjemné setkání, mladý kněz, salezián. Najednou se mě vybavil Honza, náš společný známý.

Kluk, který kdysi s námi jezdil na farní tábory, ministroval, Fanek ho učil hrát na kytaru, patřil do spolča.

Časem se naše cesty rozešly, Honza podlehl pozlátkům, dostal se do party, jel v drogách. Několik let je ve vězení.

Za pár měsíců mu končí trest, bude se vracet domů, bohatší o zkušenosti z nenormálního prostředí, které ho roky deptalo.

Na Antonínku, kde chodil jako malý kluk, jsme s Fankem domlouvali, jak mu usnadnit návrat do života.

„Napiš mi do mailu vzkaz, napíšu mu do vězení a nabídnu pomoc,“ usmál se Fanek.

 

No a nesmím zapomenout na další milé setkání na Antonínku.

Když se slavnostně odhalovala památná deska Jožovi Úprkovi na kapli, hrála cimbálová muzika Danaj a pravnučka Joži Úprky Magdalena Múčková zpívala, zahlédla jsem v davu známou tvář.........

Katis, signálnica!

Maskuje se tady do různých paruk, ale tam byla k poznání, tak mě to potěšilo, že jsme se viděly!

A koupila si památku u nás ve stánku:)

No a nakonec něco duchoního:

 Arcibiskup Graubner na závěr své promluvy řekl:

„Přišli jsme poděkovat, přinášíme Bohu dary z toho, co nám dal.

Je to hezký symbol, ale máme darovat i sami sebe.

A to nejtěžší na tom je zřeknout se své vlastní vůle.

Když já něco chci a přitom poznám, že Bůh, který je pravda, dobro a láska, chce něco jiného.

Mám-li zůstat v pravdě, lásce, že mám jednat jinak, tak je třeba přinést oběť a zřeknout se toho svého.

A to mne osvobodí a otevře novému požehnání. Kéž tedy je dnes naše srdce naplněno vděčností, ale zároveň je otevřené tomu, který nám tak hojně požehnal a chce nás provázet svou milostí dál a bude s námi i kdyby se zrovna nedařilo, kdyby přišla nějaká těžkost, i když přijde problém.

To je potřeba přijmout, abychom osvědčili svou věrnost milujícímu Bohu.

Pak můžeme počítat s tím, že Boží sláva bude přebývat v našem srdci a při pohledu do budoucnosti, i když uvidíme všelijaké překážky a někdy nepříjemné, v nás bude opravdová naděje a těšení se na dobro, které Bůh slíbil těm, kdo zůstanou věrní.

Tady nám dal už něco zakusit, ale to je pořád jenom moc málo z toho, co nám nabízí….“

Tak už se těším.