Potkávám  toho podsaditého, tmavého  pána se silnými brýlemi poměrně často.

Táhne mu na šedesát, přesto je plný života,humoru a  energie.

 Znám mnohem mladší lidi otrávené a unavené životem.

Eda je pro mě vždycky takovým malým občerstvením ve světě, kde se spíš jenom stěžuje, kritizuje a nadává (na politiku, politiky, sousedy, plat, šéfa  nebo aspoň na počasí…).

Jednou jsme spolu čekali na oběd.  Už ani nevím proč, ale jen tak mezi řečí mi řekl, že vyrůstal v dětském domově.

Nechtělo se mi ani věřit jeho životním příběhu, který mi vyprávěl bez špetky rozhořčení, bez špetky zatrpklosti.

Vyrůstal v početné rodině až do doby, kdy mu zemřela maminka, jemu a jeho šesti sourozencům. 

Tenkrát prý musel otec pracovat, sebrali mu děti  a rozházeli  po dětských domovech po celé republice.

Po jednom.

Když  od nešťastného tatínka brali Edu, pošeptal mu táta-„když se vrátíš, nechám si tě doma…..“

a desetiletý kluk utekl z prostějovského dětského domova několikrát.

Ale vždycky ho na cestě ve vlaku  chytli-věděli, že utíká za tátou…..

Kdo ví, proč malému klukovi tenkrát táta pošeptal něco takového, co nemohl splnit.

Možná ze zoufalství, ze strachu o svého kluka,  z moře bolesti a bezmocnosti….

„Každý má  na světě nějaké trápení,“ usmál se Eda .

 

Znám lidi, kteří  i ve stáří nedoká žou  odpustit svým rodičům  různá zranění, třeba málo projevené podpory, lásky.

Eda je pro mě nadějí, že se dají překonat i těžké věci bez pocitu ukřivděnosti, bez výčitek …

Vzorem je pro mě i paní Ludmila.

Milá, křehká, usměvavá žena, kterou jsem znala jako kuchařku a uklízečku ve školce – s vysokoškolským diplomem.

Kolik měla důvodů si stěžovat si, nadávat, litovat se.

Před časem jsem s ní dělala rozhovor:

 

 

Paní Ludmilo, jak se poznali vaši rodičové?

 

Moje maminka měla ráda jednoho chlapce, ale její rodiče řekli: Toho si nevezmeš, vezmeš si  tohoto, protože ten má barák. Tak se vzali v roce 1926. Tak to tenkrát bylo – majetky vítězily.

V listopadu jsem se narodila já a byla jsem deset let jedináčkem. Potom se ještě narodila sestra a bratr.

 

Prožila jste šťastné dětství?

 

Neviděla jsem do vztahu svých rodičů, ale asi to nebylo šťastné spojení. Když mi bylo třináct, naši se rozvedli.

 

Rozvést se, nebylo v té době tak běžné….

 

Mamka čekala dítě s jiným mužem a to byl důvod rozvodu. Trpěla jsem tím hodně, nejvíc mě bolelo, že musím žít mimo rodinu. Soud rozhodl, že děvčata zůstanou s otcem, bratr, kterému byl rok, musel s matkou. Matka odešla s mým bratrem z domu, protože dům patřil otci.

Mne a tříletou sestru odvezl otec do Dětského domova  k sestrám sv. Vincence. Sestra to ještě nechápala, ale já jsem to nesla velice těžce, stýskalo se mi…nebyl to domov, i když se o nás sestřičky staraly podle svých možností.

 

Kam odešla vaše maminka?

 

Muž, se kterým mamka čekala dítě, byl ženatý. Nerozvedl se, zůstal se svou rodinou, sám měl čtyři děti. Otec s mamkou prodali dobytek, rozdělili si peníze a mamka si našla malou chaloupku ve stejné dědině jak bydlel otec.

 

Z dětského domova jste se pokoušely se sestrou i utéct…

 

Ano, jednou po nedělní mši sv. jsme se sebraly a šly na vlak. Jely jsem domů. Nešly jsme za otcem, ale k matce.

 

Co na to maminka?

 

Ona si nás nemohla nechat. Chvilku jsme u ní byly, než se to dověděl otec. Najal auto, kterých tady tenkrát nebylo moc, odvezl nás zpátky do domova. Začala druhá světová válka a otec odjel do Lince za prací. Ale občas za námi přijel.

 

Chtěla jste být učitelkou, splnil se vám tento sen?

 

V roce 1947 jsem maturovala na gymnáziu a šla jsem do Brna studovat pedagogickou fakultu obor český jazyk – hudební výchova.

 

Na fakultě jste poznala i svého budoucího muže…

 

Ano, studoval o rok výš. Občas jsme se vídali a prohodili spolu pár slov. Jenže přišel únor 1948 a skupina brněnských vysokoškoláků vydala nějaké letáky proti politice KSČ.  Byl do toho zapletený i můj budoucí manžel. V květnu 1949 je začali zavírat a 18.11.1949 se konal v Brně rozsudek. Byla jsem tam i s jeho  tatínkem, kterého jsem viděla poprvé i naposled. Vedoucí protistátní skupiny dostal dokonce trest smrti. Jeho advokát vystoupil a řekl, že jeho mandant je věřící, a když ho zabijí, tak bude rád, že se setká se svým Pánem. Tak mu dali místo trestu smrti, doživotí.

Ostatní dostali 10, 12, 15 let, můj manžel  dostal čtyři roky, druhý nejnižší trest. Dva roky dostal student s těžkou tuberkulózou.

 

To nebyl moc radostný začátek vztahu…

 

Manžel pracoval na Jáchymovsku v uranových dolech. Když dostal povolení tak mi napsal. Celé čtyři roky jsme se neviděli. Měl bratra a pak už jenom mě. Maminka mu zemřela v jeho šestnácti letech, tatínek se utrápil a zemřel během jeho uvěznění. Dověděl se to až tři měsíce po jeho smrti. Návštěvy si nepřál,chtěl zapomenout, že existuje ještě jiný svět…Jak se mu tam žilo? Po roce 1989 vyšlo mnoho knih, ve kterých se dočteme, jakých metod používala StB. V mnohém předčili i nacisty v koncentračních táborech. Vzpomínala jsem na něho modlitbou. Nikdo z mého okolí o něm nevěděl.

 

Vy jste mezitím dostudovala a vrátila se k otci do rodného domu.  Jak vás otec přijal?

 

Otec žil sám, byl zvyklý na svůj způsob života, ale snášel mě. Našla jsem si místo blízko svého bydliště, kde byla obecná i měšťanská škola. Učitelský sbor byl výborný, děti trochu divočejší, ale daly se ukáznit..

 

V roce 1953 se vrátil váš budoucí muž z vězení….

 

Ano,  vrátil se v květnu 1953 a svatbu jsme měli 29. 12. 1953. Bydleli jsme s mým otcem, ale nebylo to dobré. Otec měl pořád nějaké výhrady, tak jsme se přestěhovali do obce, kde jsem učila. Našli jsme si tam starší chaloupku, do které zatékalo, ale byli jsme sami a šťastní. Po mnoha letech mě měl někdo opravdu rád. V roce 1958 jsme jsem se nastěhovali zpět do mého rodného domu, otec odjel na Ostravsko na práci a vrátil se, až měl důchod.

 

Stýkali jste se i s vaší maminkou?

 

Chodili jsme k ní s manželem na návštěvy, nikdy jsme se nevracely k tomu, co bylo. Nemám jí nic za zlé, také to neměla v životě lehké. Později, když už byl otec v důchodu, normálně spolu mluvili, když k nám přišla na návštěvu. Leží vedle sebe v jednom hrobě.

 

Dá se odpustit, odpustila jste své matce?

 

Dokud jsme byly děti, tak jsme to tak nechápaly, i když to bolelo. Necítím k ní nenávist, neodpuštění, jen smutek.

 

V manželství se vám narodily postupně čtyři děti, plánovali jste tolik dětí?

 

Neplánovali, ale všechny jsme je přijali. V roce 1955 se narodila dcera, o rok později syn a pak ještě další dva synové. Byla jsem 13 let na mateřské dovolené. Otec se zlobil, že máme tolik dětí, staral se, jak je uživíme. Ale s Boží pomocí jsme to všechno zvládli. Potom otce ranila mrtvice, bez naší pomoci se už neobešel. Sám se uměl jen najíst. Tak jsem ho opatrovala sedm let. Poslední tři roky byl v Domově důchodců, protože jsem ztratila práci doma a musela jsem dojíždět. V Domově mu nebylo zle, měl tam společnost, jezdili jsme za ním na návštěvy. Zemřel v r. 1978, matka o pět let později.

 

Vraťme se ještě k vaší práci. V r. 1967 si vás zavolali do školy, tam jste vydržela jen pět let. Pak jste až do důchodu – s vysokoškolským diplomem – skončila jako pomocná kuchařka…

 

Měla jsem dvě možnosti: buď přestanu chodit do kostela a děti vezmu z náboženství nebo musím odejít ze školství. Měla jsem na rozmyšlenou celé prázdniny. Nemusela jsem přemýšlet, to bylo jasné. Tak jsem odešla a první práci našla v železárnách, na tři směny.

Pak se našla práce v rodné obci, to mi víc vyhovovalo, mohla jsem si ráno obstarat otce, v poledne mu přinést oběd.  Teprve až jsem musela kvůli práci dojíždět několik kilometrů, řešili jsme péči o otce v domově důchodců. Nakonec jsem skončila jako pomocná kuchařka v mateřské škole. Nelituji.

 

Vaši bývalí kolegové ze školy vás jistě často potkávali. Byli mezi nimi i věřící, přizpůsobili se a učili dál…

 

Nikdy jsem je neodsuzovala, nezazlívám jim to, bylo to tenkrát těžké. Po r. 1989 jsem se vrátila na pár let, učila jsem náboženství už v důchodu. Kolegové mě zvou na různé akce, která pořádá škola, vztahy mezi námi jsou přátelské.

 

Manžel pracoval na dráze, nechtěl jít učit?

 

I kdyby ho zavolali, nešel by, jak by mohl? Vždyť jsme my dva měli stejný názor na život v té době, nezradil by víru. Manžel končil fakultu v roce 1949, když ho v tom květnu zavřeli. Pamatuji si, že na chodbě visel seznam jmen s informacemi o tom, kdo kdy bude dělat závěrečnou státnici. Ta jména postupně mizela a mizela. Jména všech, které zavřeli. Po revoluci mu přiznali titul PhDr.

To už byl v důchodu. Velice rád měl knihy. V naší knihovně bylo přes 3.000 knih. Něco už si děti a naši vnuci rozebrali.

 

Jak dlouho jste byli spolu?

 

Byli jsme spolu v dobrém i zlém 49 let. Plánovali jsme, že oslavíme zlatou svatbu…..ale už k tomu nedošlo. Manžel  měl bratra v Čechách. Jezdili jsme tam za ním, když zemřel tak na jeho hrob a za švagrovou. Tak jsme jeli i v září 2002. Když jsme se 2. října vraceli brzo ráno domů, na zastávce autobusu, na břehu řeky Otavy se mu udělalo špatně. Začal lapat po dechu, dusit se…..sanitka ho odvezla do nemocnice. Asi za hodinu jsme šli se švagrovou za ním, ale on už ležel v kapli na lehátku….

Syn se ženou a dcera pro mě ještě ten den přijeli. V tom šoku jsem si vůbec neuvědomovala, co se stalo. Dolehlo to na mne až po pohřbu. Je to přes dva roky, stále to bolí…..Rozmlouvám s ním, modlím se, prosím, aby se tam přimlouval za celou naši rodinu.

 

Jsou vaše vztahy se sourozenci poznamenané nelehkým dětstvím?

 

Ne, z mé strany nikdy. Se všemi jsem v kontaktu, píšeme si, máme se rádi.

´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´ 

Drobná paní má složené ruce v klíně. Oči  se zarosí při vzpomínce na manžela, zůstávají pokorné, září pokojem.

Smířená, laskavá, věřící a doufající ve shledání se svým Bohem, který stírá každou slzu……stíral i ty, které padaly v dětském domově i nad hrobem manžela…

Paní Ludmila zpívala s chrámovým sborem chorál z kantáty „Srdce a ústa a čin a život“ od J. S. Bacha skladbu Jezu, Ty jsi moje síla.

 

 

                             J.S.Bach  - Jezu, Ty jsi moje síla

 

                             Jezu, Ty jsi moje síla,

                             můj jsi Bůh a pevný hrad.

                             Mému srdci sílu dáváš,

                             když si zoufám a jsem sláb.

 

                             Ochraň duši, dej mi sílu,

                             nedej padnout v světa víru,

                             můj jsi Bůh a žití jas,

                             v Tebe věřím po všechen čas!

                      

 

 

Věřila jsem jí každé slovo.....