Devátého července roku 1994 jsme měli  s mým mužem svatbu.

Oddával nás náš drahý přítel, kněz P.MUDr. Ladislav Kubíček v kapli svatého Antonína, na krásném zalesněném kopci nad Blatnicí. Zároveň s námi  měla svatbu moje kamarádka Lidka, která si brala Tomáše, vdovce se šesti dětmi.

Dívám se na video ze svatby – s lehkostí a s úsměvem si slibujeme před Bohem i před lidmi:  lásku, úctu a věrnost, ŽE SE NIKDY NEOPUSTÍME A PONESEME SPOLU DOBRÉ I ZLÉ AŽ DO SMRTI.

Kněz po našem nadšeném slibu pronese do ztichlého kostela: „To je ale odvaha!“

A pokračuje: nevíte co všechno spolu ponesete, ani nevíte jak dlouho, nevíte  jak moc to bude bolet, nevíte předem jestli budete mít děti…..

V sobotu uběhlo od této chvíle rovných 17 let.

Manžel rozhodl, že pojedeme na Hostýn s našima holkama na pouť. Poděkovat.

Vyjeli jsme ráno v mírném napětí, které se postupně zvyšovalo. Bylo vedro už od rána, díky objížďkám jsme spletli cestu a ocitli jsme se někde v Kojetíně,  napětí  nakonec přerostlo v hádku. Zbytečnou.

Zaparkovali jsme v Bystřici pod Hostýnem, vedro k zalknutí a chystali jsme se na výstup – k pouti patří oběť, vyjdeme kopec pěšky.

Hned na parkovišti  nás s úsměvem taxikář lákal, že nás za pár korun vyveze nahoru.

„Ne, ne,“ řekla jsme mu, „potřebujeme jít za pokání…“.

Škoda, žádný kšeft, říkal si asi v duchu.

Holky ještě zkoušely, že bychom mohli  jet autobusem….

Vydali jsme se v parném dni na cestu a mě prolétlo hlavou, kolik našich předků sem chodilo, chodili pěšky z mnohem větší dálky, putovali k Panně Marii, nosili jí svoje starosti, prosili i děkovali.  Odmalička nás vedli k úctě k tomuto poutnímu místu, teď učíme úctě k Matce Boží naše děti i my.

Vzpomínám, jak jsem kopec  skoro vyběhla za svobodna jako nic, ale teď je to zabíračka.

Dýchám jak o život a to je za mnou teprve první prudší stoupání, ještě nejsme ani v lese.

Ještě že ten kopec před sebou nevidím celý,  vidím na cestu jen pár desítek metrů před sebou, možná bych to vzdala předem…

Dcera mně podává kus větve, abych se mohla opírat při cestě, na muže jsem ještě trochu naštvaná, on na mě také. Nechci se ho chytit za ruku.

Přiběhla Johanka a podává  mě drobnou kytičku – z jednoho stonečku vyrostly tři květy heřmánku. Jako naše tři holky.

Díky, Pane, daroval jsi nám tři děti, díky za ně.

V jedné dlani kvítky heřmánku, do druhé se zarývá křížek z růžence, který mám omotaný kolem ruky.

Pane, nebylo to u nás vždycky v pořádku,  byly tam slzy, vždycky když jsme naráželi na svoje sobectví, kolik tam bylo slov, které bolely…... kolik jsme toho Pane pokazili, oba….

Promiň.

Kolik darů jsme od Tebe přijali za ta léta, kolik radosti a štěstí – díky.

Nevím, co nás čeká, je to dobře, že nevidím celou cestu, která je před námi, ale věřím Ti, že nás na ní neopustíš….

Konečně kus pařezu. Svačíme, hurááá!

Manžel mi přenechal svoji mléčnou tatranku. S chutí ji sním.

Drobný projev lásky, nemůžeme se dnes hádat.

A jdeme zase dál. Chvíli v příjemném stínu, chvíli na nás svítí sluníčko.

Už jsme skoro nahoře. Čeká nás nejtěžší úsek cesty.

Máme na výběr buď zvolíme delší cestu, kde nebudeme stoupat tak prudce nahoru  nebo tu kratší, ale pořádně strmou.

„Půjdeme podle mamky,“ řekl na začátku cesty manžel všem, protože jak správně tušil, jsem nejslabším článkem výpravy.

Ale před tímto rozcestím na mě nikdo nedbá. Chtěla jsem jít tou pozvolnou cestou, i když delší. Většina rozhodla, že zvolíme tu kratší strmou – povzbuzují mě: nebóój mamíí, to zvládneš.

Nastupuju vysoké stoupání a myslím si, že za pár minut umřu.

Nestačím si už sama, beze slova se zachytím velké tlapy, která patří mému muži – táhne mě nahoru.

Nemodlím se nijak souvisle, jen pořád opakuju:

PANE JEŽÍŠI KRISTE, SPASITELI SVĚTA, SMILUJ SE NADE MNOU….

Holky tuší jak mi je, přinesou mi ještě pár kvítků, které rostou podél cesty.

Pane, díky za tu pomoc, jak moc potřebujeme cítit, vědět, že nás má někdo rád….

Projevy lásky – tatranka, úsměv, kvítí, povzbuzení, stisk ruky…

Zastavuju se, abych nedostala infarkt, srdce mlátí jako o závod, musím počkat, až se zklidní,  a pak znova  jdu, musím dojít! Nesmím to vzdát.

Konečně sedíme u studánky, pijeme chladnou hostýnskou vodu. Tak ještě schody, poslední zatáčka a otevře se mi pohled na krásnou baziliku, nádherně ozářenou už skoro poledním sluncem.

Míjíme sochu Krista v nadživotní velikosti s velkým nápisem:  JÁ JSEM CESTA

„Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi a já vás občerstvím…“

U cesty stojí  nějaká milovnice zvířat, extravagantně oblečená do tygří látky, čelenka v hlavě a v dětském kočárku má tři načančané pejsky v oblečcích.

Někteří poutníci se u ní zastavují a šišlají: „Ty ši ale klášný“, fotí se s tou podivnou smečkou – mě je spíš divně.

Bezpočet obrázků, svíček, pohlednic, cukrlat,  od stánků voní klobásky, lákavé posezení u orosené sklenky s pivem….

K bazilice jsme přišli přesně v 11.00 hodin – úplně přesně na minutu začal před sedmnácti lety náš svatební obřad.

Dechovka zahrála  slavnostní fanfáru, protože právě v chrámě probíhá proměňování, slyšíme to až ven.

SKLOŇ SE ČLOVĚČE, TVŮJ VYKUPITEL, SPASITEL, PŘÍTEL SESTUPUJE K TOBĚ. MILUJE TĚ AŽ DO KRAJNOSTI.

SKLOŇ SE ČLOVĚČE.

Ve všem vidí jenom samé znamení, symboly, třeba je to jen náhoda, řekne si možná někdo z vás.

Nevěřím na náhody a myslím si, že si velmi málo všímáme detailů, drobností,

vidět a děkovat je potřeba.

Jdeme zjistit, jestli se ještě dostaneme na mši svatou – v 11.30 bude poslední možnost.

Naše nejmladší  dcera jde s námi ke zpovědi – je trošku nervózní, protože jak tak pořád papírek s hříchy  kontrolovala a u studánky si namočila ruce od vody, rozpil se jí trošku text. Jde teprve podruhé ke svátosti smíření,  je rozechvělá.

Také já vysypu tu svoji popelnici před Pána a řeknu mu: VIDÍŠ, I TOTO JSEM JÁ….

Smiluj se, Pane.

Vidíš, jak nezvládám vztahy, jak jsem zranitelná, sobecká, jak snadno odsoudím, kritizuju, posuzuju, jak málo lásky je ve mně, Pane…..

Kněz tiše sedí, po vyznání půvabnou slovenštinou mluví o tom, jak snadné je milovat ty, kdo milují nás, jak je důležité zaujat postoj lásky i k těm, kteří mi nevoní, nesedí.

Lidi, které máme kolem sebe tu nejsou žádnou náhodou – jsou součástí Božího plánu s mým životem, mám je milovat. Nemůžu milovat několik miliard lidí na celé planetě, ale mám milovat a přijímat ty, které mi Pán posílá – v rodině, zaměstnání….

 

Po mši sv. jdeme na oběd do poutního domu a pak na louce hrajeme badminton, ležíme na lavičkách a užíváme si krásný letní den.

Ve stáncích nakupujeme pro známé a přátele nějaké maličkosti a samozřejmě něco pro holky.

Dolů se jde rychleji, po cestě se modlíme růženec  za celou rodinu.

Díky, Pane, díky, neopouštěj nás….