Psaly jsme s nejmladší dcerou úlohu z matematiky. Příklady na násobení už jí docela šly. Stačilo, když jsem ji jen občas zkontrolovala.

Najednou na mě zamrkala černýma očima a zeptala se:

“Mami, já jsem byla u tebe v bříšku, že?“ Usmála se dokulata.

„No ano,“ potvrdila jsem jí, co už dávno věděla.

Asi se chtěla ujistit, pomyslela jsem si a vybídla ji, aby se vrátila zase k úloze. 

Ale Johance se už v hlavičce honilo něco jiného, protože za chvilku se zeptala znovu:

„Mami a Laďka tam byla taky??“ 

„No jasně, je to tvoje sestra, ta se nám narodila první,“ odpověděla jsem.

Johanka očividně ztratila náladu.

Po chvíli,  teď už skoro s pláčem  zašeptala:“ Mami, aj Kristýna byla u tebe v bříšku??“

„Ano, i Kristýnka byla u mě v bříšku a teď už honem počítej,“ napomenula jsem dceru a šla si pro šálek kávy.

Vrátila jsem se k Johance, seděla nad sešitem, slzy jí kanuly na příklady, ruce složené v klíně. „Co se stalo? Proč pláčeš?“ přivinula jsem si ji k sobě.

„Mami a tobě se narodil aj náš taťka?“ ptala se mezi vzlyky dcera.

Vybuchla jsem smíchy, dcera se na mě poplašeně podívala.

“Ne, taťka se mě fakt nenarodil,“ uklidnila jsem ji.

Oddechla si a vrátila se k úloze.

Seděla jsem vedle ní, popíjela voňavou kávu, dívala se na malé prstíky, které nemotorně svíraly tužku a  přemýšlela, co ji to napadlo.  Asi se chtěla ujistit, že ji máme rádi, že je chtěná a jedinečná.

Úloha dopsaná, sbalila si věci do aktovky a když si ji odnášela z kuchyně,  mrkla na mě a nevinně se zeptala:

„Mami, ty tam v bříšku ještě někoho máš??“