Kněz vyzval muže, aby se ujali vedení křížové cesty jedno postní nedělní odpoledne.

Trochu se zdráhali, ale nakonec souhlasili.

Bylo to neuvěřitelně silné, vidět šest mladých chlapů, statných jako hora, kteří za naprostého ticha poklekají před křížem a hřmotným hlasem vyznají:

„Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět...“

 U každého zastavení křížové cesty přednesli myšlenky kněze a vychovatele, který se stará o problémovou mládež ve Francii, Guy Gilberta.

O několik se dělím.

 

 

Jestli trpíš,

jestli jsi v průšvihu,

jestli se Ti nic nedaří,

jestli jsi nemocný,

jestli jsi osamělý,

tak si spolu projdeme tuto křížovou cestu....

 

Jestli se Ti všechno daří,

jestli máš lásku a práci,

jestli úžasně vypadáš,

jestli je Tvůj život pohádkou,

prosím Tě, projděme si spolu Křížovou cestu.

 

Nejsi natvrdlý. Dobře víš, že utrpení Tě může postihnout kdykoli a kdekoli.

Prožívej tuto Křížovou cestu se všemi těmi, kteří nemají to štěstí jako ty.

 

Utrpení je tajemství, v první řadě pro mě.

 

Byl jsem na koupališti s jedním z mých darebáků, pěkně svalnatým.  Najednou si všimnu, že má na svých svalnatých zádech vytetovaný nádherný úryvek evangelia. Kolem kříže, který byl přes celé jeho apollónské svaly, se dalo zřetelně číst:

„On trpěl dřív než já.“

Nikdy jsem s ním o tom nemluvil. Znal jsem jeho strašnou životní cestu, na níž jsem ho v jeho bojích doprovázel z vězení do vězení. A najednou jsem chápal, že si skrze příšerné dětství a dospívání uvědomil, že jeho utrpení nikdy nebylo zbytečné. Protože je snášel s tím, kdo mu řekl, určitě ve skrytu jeho srdce a vězeňské cely, že je láska a že s ním je vždy – když trpí, když si zoufá a když už nemůže dál.

A právě tehdy úplně nejvíc.

Cílem Křížové cesty je následovat Krista na jeho Kalvárii...

 

Když víme, že Pán nám dá vždycky sílu, ať se děje cokoli, ať jsme v jakémkoliv pokušení, ať nás potká jakékoliv utrpení, můžeme žít pokojně, klidně, s radostí, neboť víme, že náš kříž nese stále s námi.

 

Modleme se za všechny ukřižované matky, skloněné nad postelí svých zmrzačených, nemocných a postižených dětí.

Modleme se za matky vyděšené všemi drogami, které činí z jejich dětí pouhé přízraky a zhoršují kalvárie těch, které v sobě nosily a kteří se teď propadají do nejtemnější noci nepřístupných snů. Modli se za svou matku.

 

Žádný člověk nikdy nemůže říct: „Nikdy mi v životě nikdo nepomohl nést mé problémy.“

Měj ve svém srdci vždy velikou vděčnost vůči tomu, kdo Ti takto přišel na pomoc, kdo Tě vytáhl z propasti a díky němuž věříš, že bez druhých jsme úplně ztracení. Uměj říct děkuji. Život plný díků je prozářený život.

 Modleme se, abychom si nikdy nemysleli, že se dokážeme zbavit svých problémů sami. Nes druhé. A oni ponesou Tebe. Jestli si myslíš, že si vystačíš sám, brzy zjistíš, že jsi osamělý a že je v Tvém srdci zášť. Strašná samota, v níž se uzavřeme, nás pak zničí.

 

Slov máme po krk.Některá gesta zmohou neskutečně víc než slova. Kdysi se stala strašná autonehoda. Chlap, který byl se mnou nevěděl, co dělat, a tak jsem mu řekl:

„Podej tomu chlapíkovi za volantem ruku.“

Ten nabouraný, s rozdrcenýma nohama, tiskl tlapu mého společníka tak silně, že když přijeli záchranáři, nemohl ji z jeho sevření skoro vymanit. O kolik víc promlouvá gesto než slova.

 

Naše životy jsou posety pády. Zkoušky přicházejí jedna za druhou. Kristus spadl už dvakrát. Nás pozvedne víc než tisíckrát. Modleme se, abychom nikdy neřekli své ženě (svému manželovi, dítěti):

„Ty se už nezměníš.“

Mysli vždycky na to, že po pádu můžeš znovu povstat.

Lidé světla, kterých se nám tak tragicky nedostává, jsou především lidé milosrdenství.

 

Naše životy tvoří odpuštění-

ta, která máme dát, a ta, která máme přijmout.

Pokud jsme pochopili toto, pochopili jsme všechno.

„Jednoho dne Ti bude odpuštěno natolik, nakolik jsi odpouštěl na zemi.“

Buď člověkem odpuštění. Odpouštěj neúnavně. Ne hloupě. Ale dávej druhému prostor, aby mohl dělat pokání.

 

Tolik lidí je přibito na postelích v nemocnicích! Myslím na postižené, na ty, kteří jsou upoutáni na lůžko, na starší lidi, jejichž tělesná schránka už tolik nefunguje. Myslím na ty, kteří byli zraněni láskou, na rozvedené, odloučené...Nikdy nesuďme.

 

Vzkříšení je pro nás tím největším znamením toho, že kříž je nutnou součástí cesty ke světlu.

 

Žij tak, aby si už podle způsobu Tvého života druzí mysleli, že není možné, aby Bůh neexistoval.

 

 

 

Na závěr ještě muži poprosili za své ženy, za děti a prosili o požehnání i pro sebe.

V naprostém tichu odešli.