Každý máme někoho, kdo nás nějakým způsobem ovlivnil, pomohl, nasměroval v životě. Učitel, soused, příbuzný, kněz...

Jak už jsem několikrát psala, člověk, který mě skutečně zásadně ovlivnil byl kněz, lékař Ladislav Kubíček. Mnozí ho znali osobně, jiní z jeho knížek, svědectví druhých.

Pro manžela mojí kamarádky byl P. Ladislav také velkým  vzorem, přítelem a věřím, že dnes i přímluvcem v nebi. Do knihy Marie Svatošové: Až k prolití krve, napsal o tomto vzácném knězi toto svědectví:

Vzpomínky na P.Ladislava Kubíčka.

 

     P.Ladislava jsem poprvé viděl na jedné přednášce pro mládež, bylo to na jaře roku 1969, v sále biskupské konzistoře v Litoměřicích. Přednášku zorganizovala sestřička Judita.Už tenkrát na mě P.Ladislav zapůsobil. Jeho projev mě zvlášť zaujal, snad právě pro spojení jeho dvou povolání - kněze a lékaře, a přesto nepřekonatelně skromného a pokorného člověka. Již tehdy, bylo mi 18 let, mě přímo okouzlil svým jemným ale otevřeným vyjadřováním v oblasti vztahu mezi chlapcem a dívkou, mužem a ženou.

     Další mé setkání s Ladislavem bylo opět při přednášce, a to na konci exercicií v červenci roku 1970, které se konaly v tehdejším semináři v Litoměřicích. Sešlo se tu okolo 6O. mladých. Na závěr přednášky bylo možno klást anonymně na lístečky dotazy, na které pak Ladislav, se vší vážností, velice otevřeně a přitom čistě a laskavě, odpovídal, s moudrostí a jemností jemu vlastní. Žádný dotaz ani náznakem nezlehčil.

Tehdy jsem ještě netušil, jak dobrodružnou cestu mi Pán připravuje, právě pod Ladislavovým vedením, v souvislosti s rozvíjejícím se přátelstvím s moji budoucí snoubenkou a později manželkou Danou. Když se u ní potvrdil  kožní nádor, byl to právě příklad Ladislavovy důvěry v Boží prozřetelnost, důvěry ve vedení Duchem svatým, který nás povzbuzoval a pomáhal nám přijmout tuto skutečnost.

     V roce 1974 jsme přijali svátost manželství, i přes nepříliš příznivé prognózy zdravotního stavu Dany. Naše láska byla silnější. Po roce, když Dana otěhotněla, začali jsme bojovat doslova o život, život malinkého bezbranného dítěte, když nás lékařská věda, jak Ladislav říkával, přesvědčovala o nezbytnosti "přerušení těhotenství" vzhledem k absolvované chemoterapii a následnému, "téměř jistému poškození plodu", případné smrti maminky.Taková byla prognóza,která se brzy změnila ve výhrůžky.Tehdy jsme se rozhodli, navštívit P.Ladislava osobně. Chtěli jsme se utvrdit v tom,že náš názor je správný, protože tlak lékařů na prosazení interrupce byl nesmírný a naše rozhodnutí bylo jasné - nepřistoupit na interrupci.

    V té době, bylo to někdy v červnu 1975, byl Ladislav ve Sloupu v Čechách.Když jsme přijeli k faře, zaujala nás tabulka na dveřích "Úřední hodiny"  6.00  -  24.00 . Teprve později jsme zjistili,že se nejedná o provokaci strany a vlády, ale o skutečnost. Ladislav  nebyl doma.Nepřekvapilo nás to, nebyli jsme nijak ohlášeni a tak jsme si zajeli do okolní přírody, kde jsme si na stráni pod břízkami,užívali zdravého vzduchu. Asi po hodině jsme se vrátili k faře, kde už stál jeho Wartburg. Když jsme ho, po krátkém přivítání, seznámili s naší situací, řekl svým klidným, mírným hlasem asi toto: "Nechci vás k ničemu nutit, ale já bych to řešil zásadním odmítnutím interrupce. Ta totiž je velkým a nepřirozeným zásahem do organizmu ženy. Těhotenství nikdy nezatíží ženu tak, jako interrupce. Nehledě na to, že jsou známy případy,kdy právě těhotenství bylo příčinou zastavení nádoru.B u ď t e   k l i d n í. Vsadím se, že ti doktoři nemají jedinou zkušenost s těhotenstvím v takovéhle situaci - po chemoterapii. Bojej se, že jim narušíte statistiku." V souvislosti s takzvanými vědecky podloženými potraty vzpomněl také hudebního skladatele Beethovena, který se narodil jako šesté dítě, za velice nepříznivých poměrů,nejen sociálních, ale především zdravotních - otec silný alkoholik, syfilitik, matka tuberkulózní.Vše by nasvědčovalo pro "rozumné důvody pro potrat". Narodil se však hudební génius, žák J.Haydna. Při loučení nás ujistil, že na nás bude denně o půlnoci myslet v modlitbě. S jeho požehnáním jsme pak uklidněni odjížděli domů.

 

     Když jsme pak jednou, bylo to někdy před vánocemi, navštívili sestřičku Juditu na konzistoři, skládala právě  nacyklostylovaný oběžník.Nabídli jsme jí svou pomoc a tím jsme také zjistili,že P.Ladislav bude v lednu 1976 mít 50.narozeniny.To jsme ještě netušili,že za 11 dní po jeho narozeninách se nám narodí naprosto zdravá holčička Monika. Myslím, že se lékařská věda tehdy nestačila divit. Bohu díky ! Tehdy už byl Ladislav v Litoměřicích a tak mi dal bonboniéru pro sestry do porodnice.Po mírných rozpacích jsem ji přijal. Protože se mi ale nelíbil poškozený papír, ve kterém byla zabalena, rozhodl jsem se ji přebalit. Když jsem ji však rozbalil, objevil jsem větší papírovou bankovku s krátkým pozdravem od jakýchsi sestřiček, které bonboniéru Ladislavovi dali. Obojí jsem mu pak předal.

     Když nás brzy po návratu z porodnice jednou Ladislav navštívil,   prožili jsme nádherný večer. Hned při příchodu podával mladé mamince ruku, kterou pak s nevídanou úctou beze slov políbil, jako projev úcty a poděkování za nový život.Nikdy nezapomenu na jeho oči, které se v tu chvíli velmi hluboce a výmluvně zahleděly do Daniných. Tím nám řekl víc než slovy.Tehdy také prohlásil nad Moniččinou kolébkou, že z ní bude dirigent, nebo baletka.To první mu téměř vyšlo. Když nám udělil na rozloučenou požehnání, zeptal se nás, jak to, že na jeho pozdrav "Pán s vámi", mu tykáme,jestli to není divný... A tak jsme byli poctěni výsadou mu tykat a byli jsme přijati do jeho velké rodiny.

     Malá Monička po maminčině mléce pěkně rostla a měla se k světu. Vše se zdálo být v naprostém pořádku.Po roce se však přihlásil u maminky její nádor a tak jsme opět bojovali.To už byl Ladislav v nedalekých Třebenicích.Často se u nás stavoval, aby nás povzbudil a podpořil, posílil sv.přijímáním.Po několika nocích, kdy se zdálo že vše spěje k cíli a spánku bylo o dost méně nežli noční tmy, píchl Ladislav jeden večer Daně morfium,"abyste se trochu vyspali".Byla to naše poslední společná noc.Po dokončení této strmé cesty k bráně věčnosti, nás doprovázel i při pohřební zádušní mši svaté, přesto, že měl odjet na dovolenou do Kunštátu. Bylo to v pondělí 20 června L.P.1977.

 

Pět měsícu na to (15.11.) byl Ladisla přeložen do Vysokého nad Jizerou. Přesto,že byl překládán v intervalech 1 až 3 roky, nikdy při opouštění farnosti neopouštěl své farníky, které měl stále ve svém srdci,sdílel s nimi bolesti i radosti.A tak se také stalo,že na snahu mého otce,který byl v té době také vdovec a snažil se najít pro nás s malou Mončou, novou maminku, předal Ladislav jedné ze svých brigádnic naši adresu.V důvěře v jeho zkušenost, moudrost a odevzdanost do vůle Boží, byla bez dlouhého rozmýšlení v sobotu před první nedělí adventní L.P.1978 svatba.Ještě pětkrát jsem měl tu možnost prožít vždy s nově narozeným děťátkem Ladislavovo  B l a h o p ř á n í  mamince.Jeho úcta a láska k životu z něho hmatatelně vyzařovala.Po čtrnácti letech se však opět před námi vynořila strmá cesta.Byla to rakovina žaludku. A tak "náhodou" byl Ladislav přeložen z Frýdlantu do Bohušovic nad Ohří, aby s námi,tak jako s mnohými,"doplňoval na svém těle to,co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap...". Ladislav byl denně večer u nás,kdy jsme se společně modlili desátek růžence a přijímali Tělo Páně. Osmého září,na svátek Narození Panny Marie sloužil u nás mši svatou.Nebylo to poprvé,ale tehdy s ním přijel i jakýsi muž,který měl mít uzdravovací schopnost a tak nás po té mši sv. požádal,abychom je s Věrkou nechali samy.Ten člověk se nad ní modlil s prosbou o uzdravení.Věrce se pak skutečně udělalo lépe.Deset dní na to, v sobotu 18.září, jsme se s ní přeci jen museli rozloučit.Až při Ladislavově promluvě při pohřbu jsem se dověděl, že ji při poslední sv.smíření prosil, aby až bude v nebi, pomáhala mu při každé mši svaté.Slíbila "Budu-li toho hodna, ráda".Nikdy nepochyboval, že takovéto duše,které si "roucho doběla vyprali v Beránkově krvi" jsou v nebi a tedy i s ním denně u oltáře.Jsem přesvědčen, že díky mnohým a zvláště jeho modlitbám,postům a obětem, jsme prošli těmito úseky naší pozemské pouti. Díky  Ladislave!

                                            T. S.