Čas od času mi přijde něco zajímavého na mail nebo kamarádka upozorní na něco pozoruhodného. Do této kategorie patří i následující text, hodný zamyšlení, tak se dělím:

Ecce homo

Filozof Erich Fromm nazval jednu ze svých knížek skoro hamletovsky: Mít nebo být? Zvláštní titul. Z médií se totiž na nás hrnou většinou onačejší motta: Být, to je chrochtat blahem, žít naplno s novým modelem mercedesu, do nějž se vejde rodina i pes a který z dálnice vymete lecjakou blbou škodovku, užít si dovolenou v Karibiku, čučet na plazmovou televizi… Být je  mít. Jinak – aspoň pro hejna snobíků, kteří se snaží určovat životní styl – ani nejsi.

Ani Pán Bůh prý není.  Nanejvýš si kdesi pluje na vzdáleném obláčku, postříbřeném paprsky Afy  Centauri, ve věčné blaženosti, nestará se o svět, kterému kdysi dělil, že být je směřovat k bohaté, pokorné  duši.

S jazykem na vestě se pokoušíme být šťastní. Vydělat 40, 50, 100 tisíc měsíčně. Jaksi nám uniká, že pak už nemáme čas ani se pořádně naobědvat, popovídat si na lavičce před barákem, před spaním děckám povykládat pohádku, zjistit, že rozkvetly fialky, že je dnes Svátek matek…

Valíme svoji kuličku do kopce (jako tzv. hrdobci) a ona se valí ze svahu zpátky přes nás. Jsme blažení, že nás tak válcuje vlastní vata a škvára a love a many, je to blaho, nechat se drtit na placičku vlastním úspěchem, nechat si vyrazit dech, který by možná jinak zaregistroval, že začíná vonět vysýchající jarní hlína.

Američané prý nás Evropany kritizují, že ještě  málo pracujeme. (Potom nemáme ani tolik nahnilých pomerančů, abychom je mohli polít petrolejem anebo hodit do moře.) Více aut, více rychlosti – a  méně času. Oslík, který se žene za kukuřičným kláskem nabodnutým na konci klacíku a nikdy jej nedohoní. Vpřed, oslíku, zlatá zrna jsou jen pár centimetrů od tvých hladových, chvějících se pysků. Nejmenuješ se, oslíku, náhodou Tantalos? Na dosah máš krásné plody, ale nikdy si je neutrhneš, na dosah huby máš vodu, ale žízeň tě trápí navěky. Chutná jablíčka renetky a panenky opadávají, pochutnávají si na nich vosy. Kdo má čas sklízet? Všimnout si, že dozrála? Že vůbec jabloně kvetly? Kolem dálnic jsou stromy vykácené a i kdyby nebyly, ženem se vpřed. Jednou za týden přistavíme káru k supermarketu a nakoupíme pytlík prefabrikovaných jablek odkudsi z Tramtárie, chemicky upravených do lákavého lesku.

„No řekni, Bože, jak vyskočit z kolotoče? Bojím se, že bych si polámal nohy a neměl třeba pak na platbu v nemocnici, že budu doma sám, až mě pro nedostatek lůžek odsud vystrnadí.“

„A zastavit jej neumíš?!

„Neumím, bojím se, že kdybych přestal točit klikou toho kolotoče, odstrčí mě až do samého kouta, kde je tma, hanba, a vůbec konec světa.“

„Po pětatřiceri letech, co tou klikou točíš? Přece Tě jen tak nezahodí, jako zmačkaný papír.!

„A proč ne? Potom přece budu stejně tak neužitečný.“

„Užitek? Nečetls pohádky o starém psu, kterého hospodář vyhnal, protože už byl slepý a nehlídal? Hrdinou nebyl hospodář, ale ten pes, na jeho straně byly sympatie lidí.“

 

„Teď je to naopak.!

„Pak tedy…“ Bůh si zamnul bradu a uvažoval. „Ta planetka, kterou jste nazvali Apopis. Už se blíží…“

„Ne, ne, to ne.“

„A proč ne?!

„Třeba --kvůli těm jabloním. My se na ně alespoň koutkem oka podíváme, až pokvetou.“

Pánbu povzdechl. Vytáhl ze záhybů řasnatého pláště dývídýčko a zapojil video. Na nemocniční posteli ležela stará paní v plenkových kalhotkách a očima lesklýma horečkou hledala  hrníček s čajem. Nebyl tam, sestra jí nedala napít, protože kdo by pak tu babku pořád přebaloval?

A Bůh zatrpkle řekl: „Ejhle, lidé.“

Objevila se lavička v parku, za krásným, stále zeleným keřem cesmíny umrzal bezdomovec.  Počet lůžek, určených pro podobné „případy“ nestačil,  tak ho vykázali ze dveří. Ejhle, lidé…

Úředník s hedvábnou kravatou sledoval, jak se podařilo vyvolat kmenové nepokoje v zemi s přebohatými ložisky ropy a vanadu. Přízraky dětí s nafouklými bříšky trpělivě vyčkávaly, co z hromady odpadků vyhrabou toulaví psi, ale to, co psi vyhrabali, nebylo k jídlu. Aspoň ne pro lidi.

Pilný podřízený na ministerstvu hledal způsob, jak ještě snížit výměr důchodů a starý muž s těžkým revmatismem přitáhl kohout plynového topení, aby mu je snad nakonec nezastavili docela. Bůh ukazoval prstem: Ejhle. Lidé.

Ale člověk řekl: „Bože, změň úhel svého pohledu.“

A Bůh odvětil: „Kdepak, ne, změňte jej vy.“

Na nemocniční posteli trávila svoje poslední dny na tomto světě stará paní v plenčičkách. K jejímu lůžku přistoupila sestra s kytičkou konvalinek.  „Je Svátek matek, paní Nováková, a vy jste přece vychovala čtyři děti…“

Na nebe vyplul mrak a z něho se šířily až na zem sluneční paprsky. Zvolna se měnily v prsty Boží. A prsty sevřely planetku a odpinkly ji kamsi daleko do antihmoty.

„A to je všecko?“ zeptal se člověk.

„A to je všecko“, odpověděl Bůh.

 od PhDr. Jarmily Bednaříkové, CSc.,