Robert začal velmi zajímavé retro vzpomínání, tak bych se také chtěla podělit.....

 

Chtěla jsem z domu.

Bylo mi čtrnáct, rozhodovalo se o tom, kam půjdu na střední školu.

Nejvíc by mě bavila pedagogická škola, ráda bych pracovala s dětmi, ale v posudku ze základní školy stálo na první straně – navštěvovala sedm let náboženskou výchovu a několik vykřičníků k tomu.

Náš mladý třídní (upřímný ateista, kterého opravdu upřímně rozčilovalo, že někdo v dnešní době věří v Boha) mi předem s lítostí oznámil, že nemám šanci dostat se na školu takového zaměření – režim si hlídal, aby ti, kteří budou jednou učit děti byli s náboženskou otázkou vypořádáni.

Zajímal se o to, kdo mě nutí chodit do kostela, proč (když jsem prý tak nadaná) si ničím život tím, že chodím do náboženství a navštěvuju bohoslužby.

Cítila jsme se jako hrdinka a řekla jsem mu, že mě nikdo nenutí, chodím sama z vlastního přesvědčení.

Strašně mě litoval a fakt upřímně mu bylo líto, že jsem si zavřela cestu k povolání, které by mě bavilo a naplňovalo a na závěr prohlásil, že prakticky celý život prý budu náboženstvím poznamenaná.

Stála jsem před tabulí a dodnes si pamatuju učitelův utrápený výraz, kterým mě projevoval soustrast.

Já jsem to nebrala jako křivdu.

Naši rodiče nás upevňovali ve víře, že když se pro Boha něčeho vzdáme, dostaneme víc.

Ani kalkul v tom nebyl, prostě to tak je a Pán Bůh ví proč.

Práce s dětma mě bavila, ale dovedla jsem si představit dělat i něco jiného.

Tak jako spousta puberťáků jsem chtěla hlavně z domu, někam na internát.

Toužila jsem po životě, plnokrevném životě.

Nebyla ve mně touha dělat „zakázané“ věci, rozumějte, chtěla jsem být sama za sebe. Odpoutat se od rodiny, kde mě i dost věcí vadilo.

S Pánem Bohem jsem tak trochu počítala, ale ten náš vztah se teprve budoval a moc pevný nebyl.

Dostala jsem se na obchodní ekonomku do Žďáru nad Sázavou a můj vytoužený samostatný život začal tím, že jsem nasedla do špatného vlaku.

Na internátě jsem se ocitla jako v jiném světě a valila jsem oči.

Najednou jsem viděla, že není až takovou samozřejmostí, že rodina žije spolu, já děvče z dědiny jsem (tenkrát před skoro třiceti lety!!!) sledovala jak se žije ve městě a najednou Ten, před kým jsem tak trochu z domu utíkala, mě začal chybět.

Občas jsem se stavila v kostele, i když jsme měli výslovně "doporučeno" se kostelu vyhýbat (psal se rok 1983).

Po nějakém konfliktu se spolubydlícími jsem se jednou sbalila a odešla do kostela.

Bylo zavřeno, jen z předsíně jsem viděla na svatostánek a prosila Boha, aby tu byl se mnou, že nezvládám některé vztahy, že je mi tu smutno, že nerozumím některým věcem, ať mě neopouští....

Neopustil.

Několikrát jsem během vycházek zašla i na mši sv., byli tam mladí, zpívali, za nějaký čas jsem se k nim přidala.

Do vycházkové knížky jsem si musela vždycky napsat něco náhradního.

Jednou jsem přišla na internát a soudruh vychovatel si mě zavolal.

Uhodil na mě: „Kde jsi byla!“

Nemohla jsem se rychle vzpamatovat, několik párů očí našich vychovatelů na mě hledělo nepřátelsky a já jsem se sebe vykoktala:“Ve městě.“

„Kde ve městě?“ zvýšil hlas.

Byla jsem tak strašně zaskočená tou situací, že jsem nebyla schopná vůbec nic vyslovit a začaly mě valit z očí slzy. To soudní tribunál trochu zaskočilo. Najednou to chtěli nějak ukončit, tak se vychovatel ujal slova:

„My víme, žes byla v kostele!“

Dramatická pauza.

„Takže se domluvíme na tom, že tam už chodit nebudeš a budeš navštěvovat světonázorový kroužek.“ Ten mimochodem vedl útočící vychovatel.

A já jsem vzlykala a vzlykala, tak trochu umírnil: „Víš, my jsme na tom v podstatě úplně stejně – ty nemůžeš dokázat že Bůh je a my zase nedokážeme, že není.“

Vypadla jsem z vychovatelny, ani nevím jak a zamířila na toalety, kde jsem si chtěla opláchnout červené oči od pláče.

Ale tam se mi chtělo ještě víc brečet, tak jsem tam seděla v koutku a řvala a řvala.

Vytryskla ze mě modlitba ještě upřímnější a hlubší-Pane, neopouštěj mě, buď se mnou, pošli mi někoho, s kým o Tobě můžu mluvit...

Za rok jsem se dostala na pokoj s jinýma holkama. Jednu z nich začala zajímat víra a vedly jsme spolu dlouhé hovory a dost bouřlivé diskuze - za nějaký čas jsem ji připravovala k prvnímu svatému přijímání.

Do světonázorového kroužku ( och, ten nesmyslný název!) jsem přišla dvakrát – musela jsem letět rychle ze mše sv., abych ho stihla – vychovatel mluvil o vesmíru, promítal dispozitivy a nenápadně sledoval, co říkám jeho výkladu o velkém třesku.

Školu jsem končila v roce 1987.

Jen tak pro pořádek – v roce 1990 jsem začala pracovat s dětmi v křesťanské mateřské škole a můj třídní, který mě prorokoval neradostnou budoucnost, do naší mateřské školy přihlásil svého syna – prý se dětem u nás více věnujeme:)

Pedagogické vzdělání jsem si doplnila při dálkovém studiu na škole, kde nás výjímečně vzali bez přijímacích zkoušek (v roce 1990 byl otevřen na SpgŠ v Kroměříži ročník oboru učitelství pro mateřské školy pro řádové sestry a civilní zaměstnance křesť. škol).

Učila jsem náboženství v základní škole a s dětmi a mládeží pracuji dodnes.

A svoje tři děti vedu k tomu, aby důvěřovaly Bohu, nechaly se vést, že On je nikdy a nikde neopustí.

A stokrát jim vynahradí všechno, čeho se kvůli Němu nebo svému přesvědčení vzdaly.