Měla jsem moc ráda chvíle, kdy mi moje babička vyprávěla o svém dětství, 

o tom, jak se jim žilo ve válce, o tom, jak se seznámila s dědečkem, jak se narodil můj taťka, jak chovali koně......hltala jsem každé slovo.

Vybavuju si i vůně, které mám spojené s dětstvím…..

 

Vdala jsem se, odstěhovala a při návštěvách s malými dětmi už nebyl klid a prostor poslouchat vzpomínky.....

Babička stárla a já jsem si moc přála, aby její vyprávění o historii naší rodiny zachytily i naše děti.

Když zemřel dědeček a zůstala už úplně sama, poprosila jsem ji, aby při dlouhých večerech začala pro nás vzpomínky, zážitky a moudra sepisovat.....

Uchovávám tyto vzácné vzpomínky jako poklad. A děti, které si už babičku skoro nepamatují, se také jistě jednou rády začtou do osudů svých předků...

 

Našim holkám píšu deník s přestávkami už 16 let. O důležitých událostech naší rodiny, ale i o drobnostech, které je možná jednou pobaví.

Třeba to, když jsme čekali třetí dítě. Holky se mnou těhotenství  dost prožívaly.

Sledovaly co jím, abych náhodou miminku neublížila, pomáhaly kde se dalo.

Přály si, aby se jim narodil bráška.

Tak se večer modlily, aby to byl kluk a ta menší nesměle dodala,

že prý by hrozně chtěla, aby se jmenoval Vinnetů.

Musela jsem se držet, abych se nezačala nahlas smát, můj muž jen převrátil oči,

ale když se přidala ta starší, že teda ona by si ze všeho nejvíc přála, aby se nám narodil černoušek,

nevydržel to můj muž a rázně modlitbu ukončil slovy: tak to by letěla mamka aj s černouškem z domu!

Naprosto nechápavě se na mého muže berušky podívaly, jakože proč??

O následující příhodě jsem už psala, ale nedá mi to:

Koupila jsem marmeládu, takovou neobyčejnou, vyrobenou z datlí a se zázvorem.

Mazala jsem ji na rohlík ráno Johance na svačinu do školy a netušila jsem,

že si myslí, že datlová pomazánka se vyrábí - z datla.

Z toho roztomilého ptáčka z lesa, který léčí stromy, co o něm četla v čítance:)

Občas se dětí ve třídě učitelka ptá, co zdravého jim dala maminka na svačinu,

ale naša Johy si nemohla rychle vzpomenout, cože to má za pomazánku, jak se ten ptáček jmenuje, tak milé paní učitelce řekla, že jsem jí namazala na rohlík pomazánku z vrány:)

Čekala jsem, že k nám co nevidět přijede udělat kontrolu sociálka, ale zatím nic.

Večer před spaním přečtu té nejmenší pohádku.

Nevím, kdo se víc těší – jestli ona na pokračování příběhu a nebo já na ty její oči.

Přikryje se vždycky až po bradu a čeká, co zas ten neposlušný Brouček provede.

Ono je to totiž strašně napínavé.

Kmotříčka chtěla sezobnout žluna (nebo žluva, teď nevím), Broučka donesli mamince domů v bezvědomí a s upadlým křidélkem, když se po něm ohnal při hře nějaký kluk, no a závěr, kdy všichni pomrzli a umřeli taky klidu dětské dušičce nepřidá.

(Mám tu knížku jinak moc ráda).

 Čtu dramaticky, měním hlasy – mám praxi z mateřské školy, a sleduju, jak dcera postupně vyvaluje oči a kolik je v nich hrůzy, když drama vrcholí,

jak se zalesknou, když umře Janinka nebo když se narodí Beruška s nemocnou nožičkou

a jak si oddechnou, když to dobře dopadne.

A pak si chvíli povídáme a dáme si pusu na dobrou noc.

Nic sladšího neznám.

Jsou věci, které si prostě pamatujeme, i když je nikdo do žádného deníku nezaznamenal –

a jsou vůně, které cítíme i po letech.

Třeba dodnes si vybavuju vůni babiččina šatníku. Voněl po fialkách…